6) Je agresivita přirozenosti i člověka? DRUHY & PŘÍČINY

15. srpna 2015 v 18:34 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Zamýšlení, představy, hypotézy o agresivitě a zlosti

Ano, agresivita je přirozená člověku, ale v mezních situacích. Snadná vydrážditelnost bývá důsledkem výchovných chyb rodičů, někdy i záměr. Hlavní období pro nastavení prahu vybuzování zlosti je ve dvou až třech letech věku dítěte.

Záměrně zavádějícím je názor, že zvýšená agresivita je projevem zdravé vitality, jak hlásají některé agresivní osoby nebo celé ideologie či kultury. Zvýšená zlost, nejčastější příčina agresivity, zužuje schopnost myšlení a při velké zlosti člověk ztrácí nad sebou rozumovou nadvládu. Skutečná síla osobnosti spočívá v asertivním zvládání situace bez agresivity.


AGRESIVITA

Synonyma: útočnost, bojovnost

Pojem »agresivita« je odvozen z lat. aggressio - výpad, útok

Agrese znamená vpád, útok, napadení, výboj

Agresivita znamená tendenci k útočnosti, tendenci napadat jiné, dominovat druhým silou, násilím. U agresivity je úmysl poškodit osobu nebo věc. Pojem je spojován s násilím v nejrůznějších podobách, včetně agresivních obchodních praktik. Příčiny mohou být různé

Násilí - přírodní vědy (studium zvířat) tradičně používají pojem agresivita. Pojem násilí (violence) je oficiální pojem pro druh lidského jednání a chování, v kriminalistice se uvádí: "násilné trestné činy", "páchání násilí na druhých". "Domácí násilí" není formulováno jako trestný čin, je jim týrání. V trestním zákoníku je uvedeno: "kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta". V případě újmy na zdraví je trest vyšší. V souvislosti s domácím násilím může docházet k dalším trestným činům, například: týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví, těžké ublížení na zdraví, vydírání, znásilnění, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, vražda, omezování osobní svobody, zbavené osobní svobody, porušení tajemství dopravovaných zpráv, neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou a další.

Statistiky kriminality na stránkách Policie České republiky:

Bezplatná právní poradna obětem násilí:

KONTAKTY

a) pro oběti domácího násilí - místa pomoci, praktické rady
b) pro agresivní osoby - pachatele domácího násilí, které se chtějí změnit
Bílý kruh bezpečí: telefon 257 327 110; web: www.domacinasili.cz
DONA linka: telefon 251 511 313; web: www.donalinka.cz

Linka bezpečí dětí a mládeže ("zelená linka" - zdarma)
telefon: 800 155 555; web: www.modralinka.cz

DRUHY AGRESIVNÍCH ČINŮ PODLE MOTIVACE

Zde se posuzuje samotný čin bez ohledu na jeho četnost. Agresivní činy mohou být u některých osob ojedinělé, u jiných časté. Četnost se vztahuje k charakteru osob, co je pro osobu charakteristické (četnost, síla, zaměření agrese). Dělení je autorské, na základě vlastního pozorování.

1. Agresivita bez zlosti:

Projev sebeobrany - může se projevit již při pocitu ohrožení, ohroženým může být i ego, hranou zlostí si někteří zvyšují svou asertivitu;

Příčinou je zištnost - často jde o vypočítavost, která může být trestná (loupež, vydírání hrozbou násilí, zabavení se nepohodlné osoby); sem se dá zařadit i ovládání životního partnera hrozbou agrese (Bývá to v situacích, kdy jeden partner je chladnokrevný vypočítavý a druhý je smírný citlivý. Pro oběti jsou knížky, jak nenechat se sebou manipulovat.), nebo se k této metodě snižují někteří rodiče v neopodstatněných případech.

Msta - msta z rozumu, nebo povinnost jako součást kultury.

Z donucení - zejména ve válce.

Pro zábavu - vlastní nebo pro pozornost okolí. Někteří se prostě potřebují předvádět, to lze často pozorovat u dětí, které se chovají agresivněji vůči jiným pro zábavu a neuvědomují si utrpení oběti: "Vždyť je to jen legrace." (Pozor, u menších dětí se může jednat o projev citového strádání, o tom v článku o oxytocinu. Zábava může být i životu nebezpečné, když v partě se začnou předhánět v týrání oběti.

2. Příčinou agresivity je projevovaná vybuzené zlosti

Bezprostředně projevená zlost:
  • zlost ventilovaná vůči spouštěči zlosti; (V zemích s množstvím agresivních osob se přímo předpokládá, že se zlost ventiluje bezprostředně a to i fyzickým napadením. Tam to považují za projev zdravé lidské síly a neprojevovaní zlosti za slabošství, zbabělost. Naštěstí nežiji v takové zemi, ale takové osoby k nám začínají migrovat. Lidé často zaměňují podstatu a jev: projev náboženství považuji za podstatu a charakter osoby za jev. Je to naopak, charakter osoby - podstata ovlivňuje vykládání náboženství.)
  • zlost bezprostředně přenesená na oběť - věc, zvíře, člověk (Otec se praští kladívkem do palce a dá pohlavek synovi, pak si vymyslí obvinění.);
  • zlost obrácená vůči sobě, až sebepoškozování, krajností je totální autoeliminace;
Opožděně projevená zlost (předchází potlačení zlosti):
  • ventilovaní zlosti vůči obětnímu beránku (věci, zvířeti, nevinnému člověku), obětní beránek může být náhodný, oblíbený či kolektivní (I rodina může mít svého kolektivního obětního beránka, na něhož se dá všechno svést; obvykle to bývá nejslabší člen.);
  • ventilovaní zlosti náhradní činnosti (štípání dříví, trhání papíru, křičení do polštáře, rozbíjení, vytančení, dynamickou jízdou na kole, v posilovně atd. - někdy stačí provádět tuto činnost jen v mysli), tyto způsoby ventilovaní zlosti bývají v mírumilovných zemích společensky uznávány.
  • ventilovaní zlosti při překročení hranice sebeovládání - jde o výbuch zlosti, kdy k němu může dojít i z maličkostí; okolí, případně oběť, nechápe, proč došlo k výbuchu zlosti pro takovou maličkost. (Potlačovaná zlost se provalí obvykle v tu nejméně vhodnou chvíli. Často jde o chvíli krátkého uvolnění v příjemné atmosféře. Spouštěčem bývá maličkost a hlavní příčina leží často jinde.) Při prožívání zlosti je dobré slovně na to upozornit okolí, varovat je před "drážděním".

ÚROVNĚ AGRESIVNÍCH ČINŮ

Jde o činy s úmyslem něco či někoho poškodit, v krajnosti zničit. Sem nepatří náhodné události z neopatrnosti či důsledek nešťastných okolností. Například, když žák ve spěchu neúmyslně vrazí do spolužáka, nejde o agresivní čin. Pokud žák úmyslně vrazí do spolužáka, byť stejným způsobe jako před tím, je to již projev agresivity. Jednotlivé úrovně agresivity:
  1. Agresivní myšlenky
  2. Náznaková agrese
  3. Verbální agrese
  4. Agrese vůči věcem
  5. Agrese vůči zvířatům
  6. Agrese vůči lidem
  7. Totální agrese vůči lidem - eliminace lidí

Agresivní myšlenky

Agresivita velice často začíná agresivními myšlenkami. Pokud se nejedná reflexní činy, které mohou být naučené. Jedna známá vždy, když ji někdo lekl, dala mu reflexně, bez rozmyslu facku, i kdyby to byl její ředitel.

Agresivní myšlenky bývají často, když potlačujeme zlobu, například při pocitu ukřivděnosti, ublíženosti, nespravedlnosti. U někoho to může zloba zakořenit natolik, že v agresivních myšlenkách pokračuje, i když příčina dávno pominula a odezněla.

Pokud se budeme stále hlouběji zaobírat agresivními myšlenkami, dáme jim prostor a pozornost, pak zlost se bude zesilovat, až se může projevit navenek. Již když máme zlost, která se projevuje agresivním myšlení, začne se reflexně projevovat v hlase. Toto silně vnímají psi, poznají to i batolata. V hlase je cítit taková ježatost, odsekávání, odtažitost. Většina lidí se již v dětství odnaučila této paraverbální komunikaci. Evolučně jde o podobu předřečové komunikace.

Náznakové agrese

Svou agresivitu osoby projevují jen náznakem, jde o naznačování agresivních činů, často podvědomě. Začíná to již zatínáním pěstí, výhružnými pohledy. Častá při potlačování větší zlosti, bývá to předstupeň možné agrese. (Předstupeň nebývá při ataku zlosti, například když bosou nohou šlápnete na připínáček.)

Aniž si to osoba většinou uvědomí, chová se při potlačení zlosti podrážděně, neklidně, občas zatíná pěsti, lehce bouchá věcmi. Osobám v tomto stavu je dobré se vyhnout a nedráždit je, udržovat klidný hlas. Předpokladem je rozvinutá schopnost uvědomovat si včas psychický stav druhého - součást sociální inteligence. Je dobré uvědomovat si i svůj psychický stav, protože příčinou nervozity druhého můžeme být i my sami - součást emoční inteligence (EQ). A osoba rozčílená by měla o svém stavu přiměřeně informovat své okolí, pokud v něm setrvává delší dobu. Předejde tak zbytečným konfliktům, zejména na pracovištích a v rodině.

Nejeden rodič se diví, proč se miminko neuklidní, a neuvědomí si, že miminko prostě přirozeně reaguje na jeho podrážděnost, která se projevuje v hlase. Miminko nerozumí slovům, ale geneticky je vybaveno rozumět paraverbální komunikaci.

Velkým varováním pro okolí je hra mimických svalů, jde o lehké časté záškubky obličejových svalů. To je projev velkého psychického napětí, velké potlačené zlosti, jako když z přetopeného kotle začne syčet pára. Zde je dobré vyhnout se jakékoli provokaci a raději v dané chvíli ustoupit, případná rozhodnutí odložit, jinak budete riskovat zlomenou čelist. Nemusí se to stát, ale je zde zvýšené riziko, se kterým se musí počítat.

Verbální agrese

Jde o nejběžnější podobu agrese. Jde o slovní napadání, užívaní vulgarismů, křivá obvinění, vyhrožování a často vyčítavé vytahování starých událostí - křivd. Verbální agrese nastupuje často při zvýšeném psychickém napětí, když dojdou jiné argumenty. Všimli jste si, že když se hodně snažíte někoho o něčem přesvědčit a nedaří se, tak začnete mluvit hlasitěji?

Pozor na svá vyhrožování, druhý to může vzít vážně. Jeden pracovník psychicky neunesl, když trojice spolupracovníků mu opakovaně vyhrožovala ublížením jeho rodině. Zabil je s vědomím, že půjde do vězení, ale ochrání rodinu. Žák základní školy neunesl opakovaná vyhrožování spolužáka, že ho zabije, tak ho zabil dřív. Učte děti vážit slova.

Pokud je verbální agrese opětována, jde o hádku. Často bývá doprovázena nonverbálně výhružnými postoji, gesty, zatínáním pěstí, mimikou. Nonverbální komunikace pomůže pozorovateli odhalit, zda zlost je jen hraná či ne, případně zda pod povrchem již nehrozí výbuch zlosti. Rozumět nonverbální (neverbální) komunikaci patří do oblasti sociálních schopností, do sociální inteligence.

Zajímavý výzkum ukázal, že mnohem méně si pamatujeme, co jsme řekli a mnohem více si pamatujeme, co řekl druhý. Z toho vyplývá, že po hádce si nepamatujeme, jak jsme sami uráželi, ale jak nás urážel ten druhý. Proto obvykle každý se po hádce považuje za oběť a čeká, že s omluvou přijde ten druhý. Často se vyskytují dva typy lidí.

Hrubián - ten při hádce obvykle plně ventiluje svou zlobu, hádkou se odreaguje a chvíli po hádce je v pohodě - své si řekl a věc považuje za vyřízenou. Jeho heslem je: "Co na srdci, to na jazyku. Co je na tom špatného říkat pravdu?" Když se jeden den s vámi hrubián pohádá, druhý den se chová, jako by se nic nestalo.

Citlivka - je na tom mnohem hůře, i menší hádky mu obvykle nedají vnitřní pokoj i tři dny. Stále si hádku přebírá proč a nač, za co. Přiznávám se, že patřím spíše k tomuto typu. Citlivky mívají bohatý citový život, dlouhou dobu prožívají pocit ukřivděnosti nespravedlnosti. Některé negativní pocity si mohou nést léta, a ten, kdo to způsobil, o tomto užírání se obvykle neví a žije si spokojeně.

Ideální je, natrénovat si držení psychického odstupu již na počátku hádky. Kdo to zvládá, je pánem situace. Toto se mi celkem začalo dařit, přestal jsem urážky brát osobně a vnímám je spíše jako výpověď o psychickém stavu urážejícího. Toto platí i o komunikaci na blogu.

Je dobré ovládat alespoň základy verbální sebeobrany, nebo alespoň vědět, že existuje. O ni existuji knížky a na internetu je řada zajímavých článků.

Agrese vůči věcem

Je to častá metoda odreagovávání se. Je dobré mít doma v záloze připravené poškozené porcelánové hrníčky, talíře a jiné křehké věci a při návalu zlosti je rozbít. Je zajímavé, jak taková destrukce člověka rychle uvolní.

Agrese vůči zvířatům

Jde o ubližování zvířatům trápení, týraní zvířat. Obrázek si udělá každý sám, myslím, že nemusím dále komentovat.

Agrese vůči lidem

To může být pod vlivem bezprostřední velké zlosti, ale také to může být záměr - msta (V agresivnějších zemích msta bývá součásti kultury.), nebo to je pro potěšení vlastní, případně spojené s předváděním se. Trpícím lidem mnohdy dělá dobře vidět trpět druhé, proto někteří ubližují druhým, aby viděli, jak trpí. Bývá to častá příčina šikany, dle mého i hlavní příčina terorismu. Někteří se ubližováním druhých i pyšní a natočené týrání zveřejňují na internetu.

Jedna známá mí říkala, že měla spolužačku v deváté třídě, která si hodně přála mít vlastní dítě, aby ho mohla trápit.

Dle mého, u osob záměrně ubližující druhým chybí schopnost empatie, prostě nemají soucit s obětí, oběť berou neosobně jako věc. Při obviňovaní takových pachatelů, obvykle se zapomíná, že převážně jde o důsledek výchovných chyb rodičů, kteří nesou morální zodpovědnost za svou výchovu. Morálně toto mohou rodiče odčinit tak, že veřejnosti odhalí své výchovné chyby pro veřejné poučení mladých rodičů.

Neopominutelný vliv na agresivnost mají také média. Longitudinální výzkum, z let 1977-1992, pozoroval 557 dětí (chlapců i dívek) ve věku 6-10 let a jejich sledování pořadů v televizi. Po 15 letech mohli výzkumníci prohlásit, že sledování pořadů s agresívním tématem má opravdu vliv na vyšší agresivitu v dospělosti.

Longitudinální výzkum je to jeden z typů sociologického šetření, které zahrnuje studování stejné skupiny jednotlivců po delší časové období. Data jsou shromažďována na počátku studie a s odstupem času se opět shromažďují aktuální data.

Totální agrese vůči lidem - eliminace lidí

Zabíjení lidí nemusí být vždy doprovázeno zlostí. Například nájemní vrazi nemívají vůči oběti žádnou zlost. U nich jde jen o čin z vypočítavosti bez jakýchkoli výčitek svědomí. Někteří lidé se účastní ozbrojených konfliktů a zabíjení mohou brát jako velké dobrodružství. Za tím účelem mohou i konvertovat. Jiná situace je u osob, u nichž zlost a stres vystupňovaly do takové úrovně, že osoba ztratí nad sebou sebekontrolu a někoho zabije. V Takových případech odborníci posuzují, zda pachatel měl při činu zcela zatemněnou mysl či ještě měl své jednání pod kontrolou.

Směs potlačovaní zlosti, nenávisti a bezohlednosti může vést k rozhodnutí někoho zmlátit nebo i zabít. V současné době oběťmi takových osob se často stávají bezdomovci. Jako nedávno, dva nezletilí mladíci, kteří do města vyrazili někoho zmlátit. Našli bezdomovce ležet na lavičce. Půl hodiny ho mlátili, kopali do něj, než ho ubili úplně. Příčina? Není ve zprávách takto formulovaná, ale dle mého si blíží realitě: Oba mladíci měli v dětství velmi liberální měkkou výchovu. Naučili se prosazovat svou prostřednictvím zlosti. To jim zůstalo a tak měli mnoho zbytečných konfliktů a zlost měněná ve všeobecnou nenávist rostla. Pak stačila myšlenka na vybití si zlostné nenávisti, která je nakonec dovedla do kriminálu.

CHARAKTER AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ LIDÍ

Zde se jedná o častou sílu agresivních činů. Nenašel jsem jednotnou typologii, proto předkládám vlastní. Zde nejde o mimořádná vybočení, ale o zvýšený sklon k uvedenému stupni agresivity.
a) Patologické agresivní chování
b) Militaristické, teroristické
c) Radikální chování
d) Rázné chování
e)Mírumilovné chování

a) Patologické agresivní chování

Jde o chování obvykle způsobené vážnou poruchou či poškozením mozku. Taková osoba má sklony ke zlosti, kterou nedovede ovládat, proto je velmi nebezpečná pro okolí. Určovat hranici, zda osoba při zlosti je příčetná nebo není, je velmi problematické i pro specializované odborníky. Tenhle druh osob obvykle žije ve specializovaných ústavech.

b) Militaristické chování - válečné (záměrem je eliminace)

Agresivita se projevuje silnou potřebou vybíjení (uvolnění, katarze) psychického napětí válčením - eliminaci nepřítele. Když není, tak si ho vymyslí.

Militaris - lat. válečnictví, zde nemusí jit vždy o ozbrojené válčení, může to být třeba válčení se sousedem, což bývá nejčastější případ. Jen nevím, zda negaholismus (psychické potřeba mít svého nepřítele) nepramení právě z velkých sklonů ke zlosti, o tom jsem v psychologii nic nenašel.

Agresivita na této úrovni se projevuje sklonem k zabíjení. To neznamená, že taková osoba zákonitě někoho zabije, ale má k tomu blízko. Někteří se uspokojují zabíjením v představách, v počítačových hrách. V krajnosti se připojí k aktivní militantní skupině, což mohou brát jako příjemné dobrodružství. Z pohledu agresivity nezáleží na samotné ideologii skupiny, jen když si vyzkouší někoho zabít. V krajnosti je pro jedince zabíjení lidí totéž co lov zvěře pro myslivce. Žoldáci za zabíjení dostanou ještě dobře zaplaceno.

U některých osob se militaristické chování projevuje soukromým vyzbrojováním. (Zde nejde o klasické sběratele zbraní.) Pokud v zemí se zvýši počet takových občanů, začnou se shromažďovat a vyzbrojovat v militantních skupinách, organizacích. Státy, které takové skupiny tolerují na svém území, samy mají blízko k militarizaci. Následně, aby se militantnost neprojevovala uvnitř země vůči vlastní vládě, tak se jim umožní válčit naostro mimo území vlastního státu, jako to dělají USA. Jinak by jim hrozila občanská válka jako na současné Ukrajině nebo jinde ve světě.

Člověk v běžném životě nemůže vždy plně projevovat svou zlost, to by ve společnosti neobstál. Proto často se snaží ji potlačovat. Potlačená zlost však hned neodezní, vyvolává nespokojenost a velké psychické napětí. Proto si někteří vybírají své obětní beránky, nebo uvítají kolektivního obětního beránka - "nepřítele", kterého zmlátí. Takovým obětním kolektivním beránkem může být příslušnost k rase, etniku, společenské skupině (například bezdomovci), nebo i politická příslušnost. Pro mladé henleinovce to byli Češi.

Pro současné české válečníky bývají obětním beránkem osoby tmavé pleti. V současnosti se jimi mohou stát emigranti.

Upozorňuji ještě jednou, že do skupiny militantních osob nepatří sběratelé zbraní, zejména historických, kteří se spokojují s nefunkčními palnými zbraněmi, replikami, nebo se věnují historickým bojů. U nich bývají i jiné motivace: seberealizace, zájem o historii, případně pocit síly, zájem o kolektiv samotný, herectví aj. Pokud se s nimi setkáte při ukázkách boje, všimněte si, zda při simulování boje vnitřně projevují zlost či ne. Dá se to vypozorovat na jejich mimice, v hlase. Po malém tréninku lze vypozorovat, zda jde o osoby mírumilovné nebo nebezpečné.

Teroristické chování

Specifickou oblastí seberealizace militantních osob je terorismus. Přitažlivost zabíjet bývá u těchto osob na prvním místě. Idea, kterou se zaštiťuji, bývá druhotná, i když by v ní věřili. Četl jsem, že lidem, kteří jsou hluboce nešťastní, vnitřně trpící, dělá dobře pozorovat, nebo si jen představovat, jak trpí někdo jiný. Tudíž se nabízí otázka, zda teroristé nejsou v jádru hodně trpící osoby, kterým děla velmi dobře vidět trpět své oběti, byť jen v představách při přípravách a dělá jim dobře, když v mediích lidé dávají najevo, jak se jich bojí. To jim navíc dodává slastný pocit síly a moci. Média vlastně teroristy takto uspokojují.

Při hledání motivací k sebevražedným útokům teroristů se hledají všemožné faktory: efektivita boje, psychopatologie, zoufalství bojovníků, náboženský fanatismus, touha po pomstě, nevzdělanost a chudoba,… Motivy jsou jiné, jimiž se dříve vysvětlovalo chování sebevražedných teroristů, ty hrají podle současných výzkumů pouze vedlejší roli. Na prvním místě je prachobyčejná potlačovaná velká zlost, které se projevuje nenávistí. Skupiny takových osob se mnohdy fanaticky upnou k jakékoli ideji a začnou vytvářet obrovský tlak na některé své členy, jako budoucí »hrdiny«, kteří obětují vlastní život. Věří-li vybraný člen v posmrtný život, nátlak nemusí být tak velký. Nebo může jít o vybranou oběť, kterou postaví před volbu: "Buď se obětuješ dobrovolně, nebo to odnese tvoje rodina." Také to může být nábožensky uznávaný způsob sebevraždy.

Nejvíce teroristů pochází ze zemí, kde veřejné projevy zlosti jsou součástí místní kultury a náboženství poskytuje vírů v posmrtný život.

Přesný psychologický profil teroristů poplatný pro všechny teroristické formy terorismu v současnosti neexistuje. Myslím si, že velmi se mu blíží »Kvalitativní popis psychologie osobnosti pachatele extremisticky, rasově motivované a xenofobní trestné činnosti«, který vyplynul z výzkumu a je zveřejněn na stránkách Ministerstva vnitra České republiky. Stačí k popisu přičíst: "Čím větší inteligence, vzdělání teroristů, tím přesvědčivější potřebují ideu."


V závěrech výzkumníci zdůrazňují vliv výchovy na budoucí delikvenci. Zejména jde o příliš tvrdou výchovu nebo naopak příliš nevšímavou a hodně volnou výchovu. Dále uvádějí: "Nedostatek empatie je pro extrémistickou trestnou činnost velmi zásadní. Jedná se o neschopnost vcítit se do situace a pocitů druhé osoby (oběti), ale také neschopnost vcítit se do vidění světa, cítění a chápání někoho druhého. To vše souvisí s neschopností naslouchat."

c) Radikální chování

Toto chování nese řadu rysů militantního chování. Také tyto osoby mají vysoký sklon k agresivitě, avšak není zde taková potřeba dělat to ve velkém zbraněmi. Radikální skupiny doprovází často násilí, rvačky, výtržnosti, destruktivní chování, vyhrožování násilím, netolerantnost.

Tak jako militantní skupiny tak i radikální potřebují ke své činnosti mít svého nepřítele. Vždy se nějaký najde. Může to být i jiná radikální skupina s odlišnými idejemi. Například levicové a pravicové radikální skupiny chovají vůči sobě velké nepřátelství. Někteří politici a politologové u těchto skupin bagatelizují jejich orientaci na ose levice - pravice a na základě radikálnosti je řadí do jedné skupiny. Důvod? Více tak vyzvedávají politický "střed".

Radikálním osobám vyhovuje direktivní až diktátorské řízení ať už uvnitř skupin nebo při řízení státu. Hodně demokratické nebo liberální řízení považuji za změkčilost či zdroj zla. Chtějí "vládu pevné ruky".

d) Rázné chování

Jedná se o společensky oceňované chování, je běžné, proto se o něm moc nepíše. Jde o asertivní chování využívající nedestruktivního asertivního nátlaku, často doprovázené neústupnosti a tvrdohlavosti. Bývají to dobří tahouni, agitátoři. Nebývají dobří vyjednávači kompromisů, protože neradi dělají ústupky.

Takovým osobám vyhovuje demokratické řízení: "Jak se většina usnesla, tak to musí být a musí se tomu podřídit ostatní."

e)Mírumilovné chování

Tímto chováním se nemíní chování pouze slabých, podřídivých osob. Zde patří současně osoby velmi silné, které dávají přednost vzájemnému hledání a vyjednávání kompromisů výhodné pro obě strany. Vyhýbají se násilným řešením, avšak při napadení se obvykle brání.

Vyhraněnosti jsou pacifisté, kteří z principu odmítají jakékoli násilí i za cenu vlastní oběti.

Pro tento druh chování je příznačný sklon k liberálnímu řízení. Zde nemyslím pravici prosazovaný egoistický liberalismus, jehož cílem je osobní prospěch. Zde je myšlen smířlivý liberalismus založený na vzájemném respektu a iniciativním hledání kompromisů. Tento styl řízení se vyžaduje na některých pracovištích, jde o tak zvavou týmovou spolupráci. Jedná se o pracoviště, kde se kolektivně pracuje na společném úkolu, kde nejde přesně definovat pracovní náplně jednotlivých členů a nejde přesně finančně ohodnocovat jednotlivé členy. Vzájemné dohody se zde respektují, přitom se tolerují opodstatněné výjimky. Pracovní skupina takto může fungovat jen na základě vzájemné důvěry. Pozor, práce v týmu je něco jiného.

AGRESOR JAKO OBĚŤ

Zdá se to absurdní, ale takové případy jsou.

Provokace

Pravý viník zneužije vědomosti o vznětlivosti, prchlivosti a záměrně tuto osobu provokuje, až se neovládne a zaútočí. Příčinou může být:
  • a) prostá zábava, často u dětí; při útoku jsou připravené utéci a nastává honička;
  • citové strádání - nedostatek hormonu oxytocin;
  • msta agresorovi, na první pohled se to zdá absurdní. Cílem mstitele je vyprovokovat oběť k agresi ve vhodnou dobu a na vhodném místě, aby byla potrestána někým jiným, silnějším.

Zneužití

Pravý viník, protože je slabší, nebo chce zůstat v anonymitě, vyhne se přímé agresi tím, že na svou oběť poštve někoho jiného. K tomu využije různé intriky. Je to zaútočení oklikou. Pro vyslovené intrikány může být tato metoda zdrojem zábavy, při níž zakoušejí slastný pocit vítězství, moci nad druhými, nebo jim dělá dobře pozorovat trpící oběť.

Ke zneužití dochází i v některých partnerských vztazích. Například, žena občas provokuje partnera, až ji napadne, aby se pak mohla okolí vystavovat, co by oběť a okolí ji litovalo. Právě pozornost a litování dělá leckteré ženě dobře. Nebo z nedostatku jiných možnosti si vybere tuto metodu citového uspokojování partnerem. V obou případech jde o projev citového strádání.

Dále


* * * * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama