Srpen 2015

Kdo pomůže s nepřizpůsobivými imigranty a dalšími?

28. srpna 2015 v 2:41 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Zamýšleni o všech nepřizpůsobivých a povrchních

Zamýšlení se týká nejen těch nepřizpůsobivých imigrantů, ale i nepřizpůsobivých našinců a prostě všech nepřizpůsobivých. Pokud je někde hodně nepřizpůsobivých, projevuje se to v chování skupin, etnik, národů i států. I státy bychom našli nepřizpůsobivé, netolerantní, bezohledně rozpínavé, jsou to státy s množstvím netolerantních a nepřizpůsobivých občanů. Když k nim přijede turista, tak bezpodmínečně vyžadují, aby se podřizoval jejich kultuře, a když sami přijedou do země s odlišnou kulturou, tak tvrdě vyžadují, aby jim byly vytvářeny podmínky pro sebe, i na úkor většiny místních.

Myslím zde všechny bezohledné nepřizpůsobivé, ať už jde o jednotlivce nebo členy nepřizpůsobivých etnik, národností, věřících, jinověrců či nevěřících. Odsuzovat, kritizovat, nadávat, stěžovat si, to v globálu naší společnosti jde výborně. Postrádám v naší relativně vyspělé společnosti snahu jít ke kořenům problémů a nespokojovat se s povrchností. Mnohdy otázka je důležitější než odpověď. Kde nejsou otázky, nejsou odpovědi. Málo si klademe otázky a spokojujeme se mnohdy s pasívním přijímáním informací z médií.

Kde a jak hledat co nejobjektivnější informace, odpovědi?


Povrchni výsledek hledání?

Chaos, chaos, chaos. K tomu to závěru dospěje každý, kdo do hloubky začne analyzovat společenské problémy z kvalitativního pohledu. To znamená zkoumání existencí vzájemných souvislostí, vzájemného působení. Do určité míry lze naleznete i souvislost mezi přizpůsobivosti a stravou, počasím, slunečními erupcemi. To je důvod, proč máme o společenských zákonitostech tolik teorii - vše se vice či méně prolíná. Každá intelektuální teorie obsahuje vytrženou část »pravdy«, obvykle tu část, která se tomu či onomu intelektuálovi hodí. Prostě, vše ovlivňuje vše. Když o množství souvislostí nevíme, neznáme vzájemné působení, tak to neznamená, že neexistují.

Rozum?

Je dobré mít stále na paměti, že lidský rozum dovede rozumově zdůvodnit jakékoli chování. Zkuste se zaposlouchat do idejí a racionalizací radikalistů, extrémistů, teroristů. Po čase budete mít tendenci jim dávat za pravdu, jak mají rozumově vše dobře zesumírované.

Rozumová (intelektuální) zdůvodňování nelze zaměňovat za vědecké informace, i když se za ně vydávají. Totéž platí o tomto článku: důvěřujte, ale vše si prověřujte. Pravdou je, že pokud jsou vytržené z širších souvislostí, mohou být zavádějící. Inu, důvěřuj, ale prověřuj, což plně platí ve vědě.

Politologie?

Bohužel, politologie se sice hlásí k vědám, ale zůstává povrchní, vědecky nevyužívá psychologii k řešení mnoha významných problémů jako je militarismus, fašismus, nacismus, terorismus, náboženská bezohledná dogmatičnost, rasismus, šovinismus, náboženský extremismus* - v současné době oprávněným postrachem Evropanů. Místo psychologie v politologii se upřednostňují intelektuální zavádějící teorie, které obhajují tu či onu ideologii a upozaďují psychologické výzkumy, které poskytují objektivnější informace. Výjimky potvrzují pravidlo - Oskar Krejčí: Politická psychologie

* Náboženský extremismus využívá náboženství k prosazování takových zájmů, které vedou k nastolení nebo udržení teokratického režimu nebo k výrazné netoleranci k osobám jiné víry či k excesivnímu omezování práv a potlačování lidské důstojnosti příslušníků vlastního náboženského směru. Může být propojen i s jiným ideologickým extremismem.

Náboženský extremismus není daný samotným náboženstvím, ale extrémistickými vyznavači.

Psychiatrie?

To je svět sám o sobě. Asi bychom se divili, kdybychom věděli, kdo všechno je již řazený mezi duševně nemocné či s psychickými poruchami. Možná by se tam dali řadit mnozí radikalisté, extrémisté, teroristé. Média a politici však často jejich chování obhajují a svádějí vinu na vše možné.

Ekonomie?

Extremismus pramení z chudoby? Zde je tolik výjimek, že toto nelze brát jako zákonitost.

Sociologie?

Současné hranice jejího poznávání tvoří psychologie: "Já jsem sociolog, nejsem psycholog!" Mám dojem, že je rozšířená nevraživost sociologů vůči psychologům. Ojedinělí sociologové, kteří vidí dál, snaží se sociologii mezioborově propojovat s psychologií. Avšak jejich názory jsou vlivem skupinového myšlení ostatních sociologů potlačovány, bagatelizovány.

Psychologie?

Obecná psychologie se vztahuje na všechny lidi bez rozdílu, na extrémisty, radikalisty, pacifisty, liberalisty, socialisty atd. Psychologie má dnes velmi široký záběr, dnes proniká takřka do všech oblastí lidského života, proto dochází ke specializacím. V současné době neexistuje psycholog, který by osáhl vědomosti psychologie v celé šíři.

Evoluční psychologie

Z pohledu evoluce je nepřizpůsobivost handicapem. Kdybychom mě-li v genech nepřizpůsobivost, pak by byla nepřizpůsobivost společenskou normou a nebyla by označována jako extremismus.

Sociální psychologie?


Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.: "Sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů. Studuje např. vrůstání jedince do společnosti, vztahy a interakce osobnosti a skupiny, utváření rolí a pozic jedince ve skupinách, psychologické aspekty mezilidských komunikací. Sociální psychologie zkoumá, jak se z biologického organismu stává člověk."

Dle mého hlubokého přesvědčení, přes sociální psychologii vede nejlepší cesta k řešení problémů s nepřizpůsobivými etniky, radikalisty, extrémisty, teroristy, imigranty, náboženskými extrémisty.

Tak v čem je problém? Prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc.: "Na rozdíl od sociologie, tj. vědy o společnosti studující zákonitosti vývoje a fungování sociálních systémů, a to jak globálních (společnost jako celek), tak dílčích, nestuduje sociální psychologie především sociální systémy, jevy a skupiny, ale studuje jednotlivé osobnosti lidí situovaných v sociálních situacích a vztazích."

Co dál?

Půjdeme-li dál, dostaneme se do vědecké oblasti nikoho. Prostě stále chybí společenský zájem o meziobor, který by propojoval sociální psychologii se sociologií a politologii. I když někteří vědci činí pokusy o propojení, ale obvykle se ocitají neporozumění a v izolaci.


Neúplné informace vedou často k mylným představám a chybným závěrům. Když přicházejí vědci s peticí za mír, tak proč nepřicházejí s návrhem pomoci řešit problémy na vědecké úrovni? Je u nás rozšířená neschopnost mezioborového myšlení? Měřil to někdo? Zabýval se někdo tímto problémem?

Interdisciplinarita


Jde o spolupráci vědeckých oborů za účelem komplexnějšího objasňování složitých jevů a procesů reality. Proč se zabývat složitými procesy, když jde všechno svést na něco jednoduchého? Proč trénovat, namáhat vlastní mozek, proč se zabývat interdisciplinaritou, když to druzí řeší jednoduše, když média přinášejí jednoduchá řešení? Lidé milují jednoduchost:

"Buď je to dobré, nebo špatné."
"Když je něco špatné, tak samozřejmě opak musí být dobrý."
"Buď má pravdu, nebo nemá pravdu, nic mezi tím."
"Pravdu mám já!"
Líbající

Interkulturní psychologie

Kdo chce řešit problémy imigrantů a nepřizpůsobivých, měl by si přečíst velice zajímavou knihu Jana Průchy: Interkulturní psychologie

Mimo jiné je tam i kapitola »Vznik a vývoj etnických a rasových předsudků« nebo »Interkulturně psychologické výzkumy rodin a kultura imigrantů«. Vědci podepisující výzvu k etnické, rasové a náboženské snášenlivosti četli tuto knihu? Je jejich vědecké myšlení skutečně vědecké? Proč nežádají peníze na výzkumy, které by pomohly s řešením problémů jak na straně imigrační vlny, tak na straně radikalizace naší společnosti?

VIZE

Jednou se na úrovni vědeckých poznatků překonají ve společnosti rozšířené mnohé klamné názory, lahodí uším mnoha uším, protože souzní s vlastním chováním.

"Nejvyšší hodnotou člověka je individualismus."
"Agresivita je přirozený projev zdravé a životaschopné osoby."
"Před malými dětmi nemusíme si dávat pozor na svá slova."
"Charakterové vlastnosti jsou dány hlavně geneticky."
"Děti se vychovávají hlavně ve škole."
"Patříme mezi vyvolené, nadřazené."

Až odezní, společnost bude hledat záruky míru, prosperity a asertivní vstřícnosti ve výchově dětí v rodinách.

Vývoj nelze zastavit, jen ho můžeme brzdit. Jednou dojde ke vzniku vědního oboru, který informačně propojí psychologii a sociologii, nevím, kdy to bude, ani zda to bude pod psychologii, sociologii nebo se vytvoří samostatný obor, třeba jako mentologie - věda zabývající se vztahy mezi mentalitou populace a společenskými jevy, ale jednou k propojení určitě dojde.

Taková mentologie by mohla odhalit pomocí vědeckých metod, že militarismus, fašismus, nacismus, terorismus, náboženská bezohledná dogmatičnost, rasismus, šovinismus, náboženský extremismus je převážně obyčejný projev pocitu bezohledné nadřazenosti a potlačované zlosti, nenávisti a potřeby skupinové katarze - agrese, vyvinuté potřeby mít svého kolektivního nepřítele, nad kterým se mohou povyšovat a proti němuž mohou bojovat - ventilovat svou zlost. Možná potvrdí, že se jedná o formy negaholismu - vypěstovanou psychickou potřebu mít svého "nepřítele". Pokud je tomu tak, pak je zcela bezpředmětné bojovat proti jejich ideologiím a je potřeba se zaměřit na jejich zlobu, která je »zaslepuje« a jejich bezohledný egoismus, který lze považovat za poruchu sociálního chování. V rámci prevence se mentologie dostane logicky k rodičovské výchově, zejména k nastavování prahu zlostí a rozvíjení sociálnosti.

Jak to dnes vypadá, nejdříve musí dojít k velkým celoevropským problémům, mnohonásobně větší vlně imigrantů do Evropy, k nastolení hrůzovlády terorismu, k ozbrojeným nepokojům takřka po celé Evropě, pak teprve se politici milostivě skloní a obrátí se na psychology s prosbou o pomoc. Nebude to pro naši generaci pozdě?

* * * * *

Výchova, rozvíjení sociálnosti

28. srpna 2015 v 1:31 | Gartouzek |  Rodiči i lépe

Zamýšlení - výchova, rodičovská pedagogika

Zejména rodiče by si měli nejdříve ujasnit, jaké charakterové vlastnosti budou u svého dítěte rozvíjet, pak si zjistit faktory které jednotlivé charakterové rysy zeslabují a které zesilují. Ideálem je, když se rodiče stanou pro dítě potřebným vzorem.

Projděte si jednotlivé položky a sami se rozhodněte, co dál. Nejvýznamnějším obdobím pro sociálnost chování je věk mezi druhým a čtvrtým rokem věku. V té době se vytváří základní model sociálních vztahů. Nesmí se však podceňovat ani předcházející období.

Tabulka zahrnuje jen nepatrnou část z rodičovské pedagogiky.

Jaké chceme dítě:Chceme asertivní ohleduplné dítě.Chceme tvrdě ambiciózně se prosazující dítě.
Cíl výchovy:Rozvíjet prosociální chováníUpevňovat v dítěti bezohledné egoistické chování.
Vlastní příklad chování:Sami se chováme vstřícně, smířlivě, s porozuměním, nezištně pomáháme druhým. Dárky dáváme pro radost bez očekávané oplátky.Sami se často chováme před dítětem bezohledně a panovačně k těm, od nichž nic nepotřebujeme. Když dáváme někomu dárek, vždy dítěti vysvětlíme, co dostaneme oplátkou.
Styl výchovy:Postupně přecházíme od přiměřeně direktivní výchovy v raném dětství k demokratické a pak k liberální, aby v době puberty jsme mohli přejít na liberální výchovu.
Nadřazený a obchodní styl, vždy dáváme dítěti najevo svou nadřazenost a nadřazenost dítěte nad ostatními dětmi.
Vyvarujeme se, aby nám dítě v něčem nezištně pomáhalo, za každou pomoc ho odměňujeme: něco za něco.
Výchovné prostředí:Ideální je živý mazlíček. Dítěti vytvoříme alespoň malý vlastní kouteček, kde budeme respektovat jeho azyl. Když se do něho uchýlí při svých problémech, necháváme ho tam v klidu. Pokud v malém bytě, nelze poskytnout trvalý maličký prostor, domluvíme se, jak si může vytvořit dočasný azyl.Byt vybavujeme hlavně značkovým a luxusním zařízením, aby se s ním dítě mohlo chlubit.
Když začne prosazovat své nadbytečné rozmarné potřeby:Dáváme dítěti přiměřeně najevo, kde jsou hranice jeho potřeb a vysvětlujeme proč. Tyto hranice sami respektujeme. Výjimkami jsou svátky, narozeniny, případně mimořádná situace.Snažíme se plně uspokojovat všechny potřeby svého dítěte, včetně rozmarných. Před ostatními vyzvedáváme, co všechno dostalo, co je to za značku a kolik to stálo.
Citové uspokojování:
Často dítě objímáme při vhodných situacích, při rozprávkách, často navazujeme oční kontakty a vyvoláváme v dítěti pocit sounáležitosti. S tím souvisí hormon oxytocin.
Při chválení dítěte chválíme to, co dobře udělalo, co se mu povedlo.
Nikdy dítě neobjímáme, lásku projevujeme zejména značkovými dárky, aby se jimi mohlo chlubit a vyvyšovat se nad ostatní děti. Pří chválení zdůrazňujeme jeho genialitu, výjimečnost, že je lepší než ostatní.
Když si chce něco vyvzdorovat zlostí:Při zlosti nikdy neuspokojujeme potřebu dítěte, aby si nespojilo zlost s cestou k uspokojení potřeby. Stačí dítě uspokojit 3x v okamžiku zlosti a již mu nevysvětlíme, že je to špatná cesta.K tomu by nemělo docházet, vždy včas uspokojujeme dítě.
Empatie, soucit:Rozvíjíme empatii, soucit. Při projevech u dítěte dáváme mu najevo, že mu rozumíme. Učíme dítě poznávat projevy emocí u druhých.Varujeme se před projevováním empatie nebo soucitu. Při projevech u dítěte ho za to pokáráme, že jde o slabošství a změkčilost.
Počítače, televize, literatura:Při sledování filmů s vychytralými hrdiny, kteří se povyšují nad druhé, hovoříme s dítětem o vstřícnosti, toleranci, pomoci jako o síle kladných hrdinů.
Podporujeme dítě ve sledování filmů, kde hrdinové bojují bezohledně o bohatství a moc.
Když dítě někoho přechytračí ve svůj prospěch:V klidné atmosféře vyslechneme dítě a probereme s ním rozdíl mezi chytrosti a vychytralosti.
Vždy dítě pochválíme za jeho chytrost, i když přechytračí nás samých (to musíme překousnout).
Riziko výchovy:Bezohlednými egoisty bude považováno za méněcenného a bláznivého člověka.Ve stáří vás může bezohledně šoupnout do ústavu, kde bude chodit za vámi jen pro důchod.

Když se nám výchova nepovede dle představ?

Svedeme to na geny po některém předkovi, vždy se nějaký vhodný najde.

Hodně zdaru.

* * * * *

Kritika článku „Vědci proti strachu a lhostejnosti“

19. srpna 2015 v 0:06 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Jak přistupuje česká vědecká obec k migraci a radikalismu?


Článek obsahující výzvu s petici českých vědců a studentů k imigrační vlně jsem si přečetl 18.7.2015 na www.vyzvavedcu.cz; připadá mi, jako by autoři petice (výzvy) veřejnosti říkali: "Podepsáním této petice jsme my, česká obec vědců a studentů, svou povinnost naplnili a dál se musíte starat vy." Dá se takto zbavit morální spoluodpovědnosti? Je toto vědecký přístup?

"Jsme znepokojeni prudkým nárůstem xenofobních nálad ve společnosti a aktivitou extremistických skupin, které nemají dostatečnou protiváhu."
Právě tato petice mne nejvíce znepokojuje, znamená to: "Bude hůř, my jsme vás varovali?"

Velice zajímavě je formulovaná věta v úvodu, která vymezuje obec autorů petice:
"Jsme vědci a vědkyně, akademici a akademičky, výzkumní pracovníci, studenti a studentky vědeckých oborů, lidé, jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací."
I povrchní čtenář si snad všimne do očí bijícího sousloví »mělo být«, to znamená, že tomu tak není?

Výklad pojmu »kritické myšlení« - dovednost a proces řešení problémů na základě pečlivé myšlenkové analýzy a hodnocení teorií, hypotéz a důkazů
(www.slovnik-cizich-slov.abz.cz - 18. 7. 2015)

"Radikalizace společnosti skrze strach je podle nás jedno z největších nebezpečí, které nám v souvislosti s imigrační krizí hrozí."
Jde o zajímavý vědecký objev hodný českých vědců? Další vědecké informace nejsou? Kde jsou vědecké analýzy, výsledky výzkumů o podstatě radikalismu, extremismu, jaký je psychologický profil radikalistů a extrémistů, kde se berou? Je radikalismus a extremismus čistě rozumová záležitost? Stačí tato petice, aby z radikalistů a extrémistů se stali mírumilovní beránci?

"Toto téma musí být předmětem diskuze, ta však musí být vedena s chladnou hlavou a na základě faktů."
Jde o zajímavou výzvu k diskuzím, překvapuje mne však, že autoři na své stránky rovnou nedali diskusní fórum, na co čekají? Mají to dělat ti druzí? Oni nejsou ti druzí? Kdo má požadovaná fakta předkládat, veřejnost, politici nebo vědecká obec? Vyznívá mi z toho: "Vy si diskutujte, hledejte si fakta, kde chcete, a nás vědce nechte v klidu, my jsme si své již napsali."

"Vadí nám, že politici a média, místo toho aby prokázali charakter a zodpovědnost, často mlčí a dávají tak šíření strachu a nenávisti prostor."
Totéž se dá říci o vědecké obci: "Vadí nám, že vědci, místo toho, aby prokázali charakter a zodpovědnost, předkládají pouze veřejnosti výzvu." Výzva přináší nějaké nové vědecké informace? Inovativní náměty řešeni? Co je vlastně pravým záměrem petice? Neodvádí tím v podstatě pozornost od spoluzodpovědnosti vědeckých pracovníků na radikály a média?

"Cílem této výzvy je důrazně se vymezit proti tomu, jakým způsobem je v naší zemi rozdmýchávána a všeobecně tolerována etnická a náboženská nesnášenlivost - dopřáváním sluchu extremistickým hnutím, šířením překroucených i zcela lživých zpráv, které posilují paniku, jež ve výsledku vede k dehumanizaci lidí v nouzi, diskriminaci i k násilí z nenávisti."
Ano, souhlasím, imigranti se dostali do nouze. Avšak když jsem si prohlížel na internetu fotografie imigrantů, tak z nonverbální komunikace mi nepřipadá, že se jedná hlavně o osoby utíkající z domova, protože se dostaly do nouze, ale připadají mi jako osoby cestující za zbohatnutím, za blahobytem a do nouze se dostávají až v Evropě. Připadají mi jako zlatokopové. Je to jen můj pocit.

Na vědecké obci je, aby mi toto vyvrátila údaji z výzkumů, například zprávou: "Sociologické a psychologické výzkumy ukazují, že naprostá většina migrantů je mírumilovné povahy, tolerantní vůči jiným národnostním skupinám a jinověrcům, jsou přizpůsobiví a připravení k bezproblémové integraci. Proto obavy českých obyvatel jsou zbytečně velké. Přesto na základě výzkumů my, vědci a vědkyně, akademici a akademičky, výzkumní pracovníci, studenti a studentky vědeckých oborů jsme vypracovali pro politiky soubor preventivních opatření proti případným negativním jevům imigrace (zavlečení neznámé epidemie, násilných nepokojů migrantů, nárůstu kriminality a násilí, terorismu) a pro optimalizaci integrace imigrantů do naší společnosti. Dále předkládáme vládě návrh na monitorovací systém založený na sociologických psychologických výzkumech, který by v případě nebezpečí nepokojů imigrantů českou obec a politiky včas varoval."
Takhle bych si představoval vědecký přístup k problému imigrace a radikalizace společnosti. Místo toho česká vědecká obec se snad z alibismu distancuje od projevů radikalismu.

Mám právo kritizovat nekritické myšlení vědecké obce? Když kritika, tak má být konstruktivní ne? Osobně se snažím, byť nevědec, přistupovat s konstruktivním kritickým myšlením, holistickým a mezioborovým. Například radikalismus, ano, nesouhlasím s ním, ale snažil jsem se mu porozumět a najít hlavní kořeny v podstatě osobností radikálů a extrémistů. Nespokojil jsem se analýzami jevů, ale šel jsem k podstatě.

Více se dočtete v mých článcích. Jsou určené laické veřejnosti, tak jsou psány. Na základě petice vědecké obce si myslím, že někteří vědci i studenti se v nich mohou inspirovat:
Když člověk chce, aby se změnila společnost k lepšímu, je jeho morální povinnosti začít u sebe. Je to moje cesta, začal jsem u sebe, začal jsem sebepoznáváním, porozuměním, svou nápravou. Čerpal jsem informace z různých oborů. Tento můj blog je jen vedlejším produktem, inspirací hledajícím.

Všechny výše uvedené články se informačně propojují, jsou součástí jednoho celku, informačně propojují politologii, sociologii, psychologii, neuropsychologii až k hormonálnímu systému, kde je tak zvaný sociální hormon oxytocin. Hodně souvisí se sociálním chováním.

K samotným imigrantům nejsem schopen se více vyjadřovat, protože znám málo faktů. Na vlastní výzkumy nemám prostředky. Výzkumy jsou oblastí vědců, co podpisují uvedenou petici. Na nich je, aby zjistili fakta o pravých příčinách vlny migrace. Dle mého názoru to není zcela tak, jak nám to předkládají ti či oni politici a média.

Tento článek jsem poslal autorům petice a věřím, že si zde přečtou vaše příspěvky.

Na závěr připojuji malou výzvu české vědecké obci, kterou můžete podpořit svým vyplněním ankety - dole:

Vážena česká vědecká a studentská obec, jménem všech, kteří na mém blogu připojí svůj hlas, vás vyzývám na základě vaší výzvy zveřejněné na www.vyzvavedcu.cz, abyste k prospěchu celé společnosti včetně imigrantů současných i budoucích využili vědecké kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštění se manipulací (jak píšete v úvodu) a angažovaně se podíleli na vědecky podloženém tvořivém řešení problémů s imigrační vlnou, jak v zemích původu imigrantů tak i u nás a to v zájmu zachování vzájemné tolerance, míru a bezpečí. Politici ani prostí občané to za vás neudělají, nejsou vědci.

Autor Gartouzek
Blog 18. srpna 2015
* * * * *

Nemyslet, jen vnímat, proč?

17. srpna 2015 v 22:37 | Gartouzek |  Psychice porozuměj
Jak nemyslet v bdělém stavu? "Řekněte si prostě: "Nebudu myslet." Někdo si myslí, že to vůbec nejde. Nerozhodný Jde, nejlépe to umí malé děti. Usmívající se My dospělí, jsme se odnaučili nemyslet. Zejména současný informační šum nás nutká ke skákáni z myšlenky na myšlenku, jako když opice skákají z větve na větev. Mnohdy bez ladu a skladu. Zamračený
Když člověk se naučí alespoň občas nemyslet, tak je při nemyšlení velmi pozorný ke svému okolí, všímá si více detailů a souvislostí. Kupodivu jeho mozek pracuje více, než při přemýšleni. Překvapený Četl jsem o výzkumech na meditujících mniších, které to potvrzují.
Naší předci to dovedli, a ještě přírodní národy dovedou nepřemýšlet, když nepotřebují. Představte si, že jdete divočinou s nabitou puškou, sluchátka na uších a myšlenky skáčou jak opice jedna přes druhou a za vámi se plíží hladový tygr. V divočině, kdo moc nemyslí a hlavně tiše pozoruje má větší šanci na přežití.
Je to pár let, co jsem četl, že nadprůměrná inteligence je nežádoucí u pilotů nadzvukových letadel, Úžasný zejména vojenských, protože při problémech místo rychlých reakcí začnou přemýšlet a ztrácejí drahocené zlomky vteřin, při velkém přemýšlení i celé vteřiny. Z toho je jasné, že umět nemyslet někdy může zachránit i život. Také v bojových uměních je žadoucí v souboji nemyslet, soupeř jen čeká, až vám ulítnou myšlenky a okamžitě využije maličké chvilky nepozornosti.
A ještě při úleku či velkém údivu člověk automaticky přestává myslet a jeho mysl mnohem silněji bezmyšlenkovitě vnímá prostředí, aby mohla lépe vyhodnotit situaci. V takových situacích přestávají na chviličku myslet i ti, co si myslí, že vždy myslí. Mrkající

6) Je agresivita přirozenosti i člověka? DRUHY & PŘÍČINY

15. srpna 2015 v 18:34 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Zamýšlení, představy, hypotézy o agresivitě a zlosti

Ano, agresivita je přirozená člověku, ale v mezních situacích. Snadná vydrážditelnost bývá důsledkem výchovných chyb rodičů, někdy i záměr. Hlavní období pro nastavení prahu vybuzování zlosti je ve dvou až třech letech věku dítěte.

Záměrně zavádějícím je názor, že zvýšená agresivita je projevem zdravé vitality, jak hlásají některé agresivní osoby nebo celé ideologie či kultury. Zvýšená zlost, nejčastější příčina agresivity, zužuje schopnost myšlení a při velké zlosti člověk ztrácí nad sebou rozumovou nadvládu. Skutečná síla osobnosti spočívá v asertivním zvládání situace bez agresivity.


AGRESIVITA

Synonyma: útočnost, bojovnost

Pojem »agresivita« je odvozen z lat. aggressio - výpad, útok

Agrese znamená vpád, útok, napadení, výboj

Agresivita znamená tendenci k útočnosti, tendenci napadat jiné, dominovat druhým silou, násilím. U agresivity je úmysl poškodit osobu nebo věc. Pojem je spojován s násilím v nejrůznějších podobách, včetně agresivních obchodních praktik. Příčiny mohou být různé

Násilí - přírodní vědy (studium zvířat) tradičně používají pojem agresivita. Pojem násilí (violence) je oficiální pojem pro druh lidského jednání a chování, v kriminalistice se uvádí: "násilné trestné činy", "páchání násilí na druhých". "Domácí násilí" není formulováno jako trestný čin, je jim týrání. V trestním zákoníku je uvedeno: "kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta". V případě újmy na zdraví je trest vyšší. V souvislosti s domácím násilím může docházet k dalším trestným činům, například: týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví, těžké ublížení na zdraví, vydírání, znásilnění, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, vražda, omezování osobní svobody, zbavené osobní svobody, porušení tajemství dopravovaných zpráv, neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou a další.

Statistiky kriminality na stránkách Policie České republiky:

Bezplatná právní poradna obětem násilí:

KONTAKTY

a) pro oběti domácího násilí - místa pomoci, praktické rady
b) pro agresivní osoby - pachatele domácího násilí, které se chtějí změnit
Bílý kruh bezpečí: telefon 257 327 110; web: www.domacinasili.cz
DONA linka: telefon 251 511 313; web: www.donalinka.cz

Linka bezpečí dětí a mládeže ("zelená linka" - zdarma)
telefon: 800 155 555; web: www.modralinka.cz

DRUHY AGRESIVNÍCH ČINŮ PODLE MOTIVACE

Zde se posuzuje samotný čin bez ohledu na jeho četnost. Agresivní činy mohou být u některých osob ojedinělé, u jiných časté. Četnost se vztahuje k charakteru osob, co je pro osobu charakteristické (četnost, síla, zaměření agrese). Dělení je autorské, na základě vlastního pozorování.

1. Agresivita bez zlosti:

Projev sebeobrany - může se projevit již při pocitu ohrožení, ohroženým může být i ego, hranou zlostí si někteří zvyšují svou asertivitu;

Příčinou je zištnost - často jde o vypočítavost, která může být trestná (loupež, vydírání hrozbou násilí, zabavení se nepohodlné osoby); sem se dá zařadit i ovládání životního partnera hrozbou agrese (Bývá to v situacích, kdy jeden partner je chladnokrevný vypočítavý a druhý je smírný citlivý. Pro oběti jsou knížky, jak nenechat se sebou manipulovat.), nebo se k této metodě snižují někteří rodiče v neopodstatněných případech.

Msta - msta z rozumu, nebo povinnost jako součást kultury.

Z donucení - zejména ve válce.

Pro zábavu - vlastní nebo pro pozornost okolí. Někteří se prostě potřebují předvádět, to lze často pozorovat u dětí, které se chovají agresivněji vůči jiným pro zábavu a neuvědomují si utrpení oběti: "Vždyť je to jen legrace." (Pozor, u menších dětí se může jednat o projev citového strádání, o tom v článku o oxytocinu. Zábava může být i životu nebezpečné, když v partě se začnou předhánět v týrání oběti.

2. Příčinou agresivity je projevovaná vybuzené zlosti

Bezprostředně projevená zlost:
  • zlost ventilovaná vůči spouštěči zlosti; (V zemích s množstvím agresivních osob se přímo předpokládá, že se zlost ventiluje bezprostředně a to i fyzickým napadením. Tam to považují za projev zdravé lidské síly a neprojevovaní zlosti za slabošství, zbabělost. Naštěstí nežiji v takové zemi, ale takové osoby k nám začínají migrovat. Lidé často zaměňují podstatu a jev: projev náboženství považuji za podstatu a charakter osoby za jev. Je to naopak, charakter osoby - podstata ovlivňuje vykládání náboženství.)
  • zlost bezprostředně přenesená na oběť - věc, zvíře, člověk (Otec se praští kladívkem do palce a dá pohlavek synovi, pak si vymyslí obvinění.);
  • zlost obrácená vůči sobě, až sebepoškozování, krajností je totální autoeliminace;
Opožděně projevená zlost (předchází potlačení zlosti):
  • ventilovaní zlosti vůči obětnímu beránku (věci, zvířeti, nevinnému člověku), obětní beránek může být náhodný, oblíbený či kolektivní (I rodina může mít svého kolektivního obětního beránka, na něhož se dá všechno svést; obvykle to bývá nejslabší člen.);
  • ventilovaní zlosti náhradní činnosti (štípání dříví, trhání papíru, křičení do polštáře, rozbíjení, vytančení, dynamickou jízdou na kole, v posilovně atd. - někdy stačí provádět tuto činnost jen v mysli), tyto způsoby ventilovaní zlosti bývají v mírumilovných zemích společensky uznávány.
  • ventilovaní zlosti při překročení hranice sebeovládání - jde o výbuch zlosti, kdy k němu může dojít i z maličkostí; okolí, případně oběť, nechápe, proč došlo k výbuchu zlosti pro takovou maličkost. (Potlačovaná zlost se provalí obvykle v tu nejméně vhodnou chvíli. Často jde o chvíli krátkého uvolnění v příjemné atmosféře. Spouštěčem bývá maličkost a hlavní příčina leží často jinde.) Při prožívání zlosti je dobré slovně na to upozornit okolí, varovat je před "drážděním".

ÚROVNĚ AGRESIVNÍCH ČINŮ

Jde o činy s úmyslem něco či někoho poškodit, v krajnosti zničit. Sem nepatří náhodné události z neopatrnosti či důsledek nešťastných okolností. Například, když žák ve spěchu neúmyslně vrazí do spolužáka, nejde o agresivní čin. Pokud žák úmyslně vrazí do spolužáka, byť stejným způsobe jako před tím, je to již projev agresivity. Jednotlivé úrovně agresivity:
  1. Agresivní myšlenky
  2. Náznaková agrese
  3. Verbální agrese
  4. Agrese vůči věcem
  5. Agrese vůči zvířatům
  6. Agrese vůči lidem
  7. Totální agrese vůči lidem - eliminace lidí

Agresivní myšlenky

Agresivita velice často začíná agresivními myšlenkami. Pokud se nejedná reflexní činy, které mohou být naučené. Jedna známá vždy, když ji někdo lekl, dala mu reflexně, bez rozmyslu facku, i kdyby to byl její ředitel.

Agresivní myšlenky bývají často, když potlačujeme zlobu, například při pocitu ukřivděnosti, ublíženosti, nespravedlnosti. U někoho to může zloba zakořenit natolik, že v agresivních myšlenkách pokračuje, i když příčina dávno pominula a odezněla.

Pokud se budeme stále hlouběji zaobírat agresivními myšlenkami, dáme jim prostor a pozornost, pak zlost se bude zesilovat, až se může projevit navenek. Již když máme zlost, která se projevuje agresivním myšlení, začne se reflexně projevovat v hlase. Toto silně vnímají psi, poznají to i batolata. V hlase je cítit taková ježatost, odsekávání, odtažitost. Většina lidí se již v dětství odnaučila této paraverbální komunikaci. Evolučně jde o podobu předřečové komunikace.

Náznakové agrese

Svou agresivitu osoby projevují jen náznakem, jde o naznačování agresivních činů, často podvědomě. Začíná to již zatínáním pěstí, výhružnými pohledy. Častá při potlačování větší zlosti, bývá to předstupeň možné agrese. (Předstupeň nebývá při ataku zlosti, například když bosou nohou šlápnete na připínáček.)

Aniž si to osoba většinou uvědomí, chová se při potlačení zlosti podrážděně, neklidně, občas zatíná pěsti, lehce bouchá věcmi. Osobám v tomto stavu je dobré se vyhnout a nedráždit je, udržovat klidný hlas. Předpokladem je rozvinutá schopnost uvědomovat si včas psychický stav druhého - součást sociální inteligence. Je dobré uvědomovat si i svůj psychický stav, protože příčinou nervozity druhého můžeme být i my sami - součást emoční inteligence (EQ). A osoba rozčílená by měla o svém stavu přiměřeně informovat své okolí, pokud v něm setrvává delší dobu. Předejde tak zbytečným konfliktům, zejména na pracovištích a v rodině.

Nejeden rodič se diví, proč se miminko neuklidní, a neuvědomí si, že miminko prostě přirozeně reaguje na jeho podrážděnost, která se projevuje v hlase. Miminko nerozumí slovům, ale geneticky je vybaveno rozumět paraverbální komunikaci.

Velkým varováním pro okolí je hra mimických svalů, jde o lehké časté záškubky obličejových svalů. To je projev velkého psychického napětí, velké potlačené zlosti, jako když z přetopeného kotle začne syčet pára. Zde je dobré vyhnout se jakékoli provokaci a raději v dané chvíli ustoupit, případná rozhodnutí odložit, jinak budete riskovat zlomenou čelist. Nemusí se to stát, ale je zde zvýšené riziko, se kterým se musí počítat.

Verbální agrese

Jde o nejběžnější podobu agrese. Jde o slovní napadání, užívaní vulgarismů, křivá obvinění, vyhrožování a často vyčítavé vytahování starých událostí - křivd. Verbální agrese nastupuje často při zvýšeném psychickém napětí, když dojdou jiné argumenty. Všimli jste si, že když se hodně snažíte někoho o něčem přesvědčit a nedaří se, tak začnete mluvit hlasitěji?

Pozor na svá vyhrožování, druhý to může vzít vážně. Jeden pracovník psychicky neunesl, když trojice spolupracovníků mu opakovaně vyhrožovala ublížením jeho rodině. Zabil je s vědomím, že půjde do vězení, ale ochrání rodinu. Žák základní školy neunesl opakovaná vyhrožování spolužáka, že ho zabije, tak ho zabil dřív. Učte děti vážit slova.

Pokud je verbální agrese opětována, jde o hádku. Často bývá doprovázena nonverbálně výhružnými postoji, gesty, zatínáním pěstí, mimikou. Nonverbální komunikace pomůže pozorovateli odhalit, zda zlost je jen hraná či ne, případně zda pod povrchem již nehrozí výbuch zlosti. Rozumět nonverbální (neverbální) komunikaci patří do oblasti sociálních schopností, do sociální inteligence.

Zajímavý výzkum ukázal, že mnohem méně si pamatujeme, co jsme řekli a mnohem více si pamatujeme, co řekl druhý. Z toho vyplývá, že po hádce si nepamatujeme, jak jsme sami uráželi, ale jak nás urážel ten druhý. Proto obvykle každý se po hádce považuje za oběť a čeká, že s omluvou přijde ten druhý. Často se vyskytují dva typy lidí.

Hrubián - ten při hádce obvykle plně ventiluje svou zlobu, hádkou se odreaguje a chvíli po hádce je v pohodě - své si řekl a věc považuje za vyřízenou. Jeho heslem je: "Co na srdci, to na jazyku. Co je na tom špatného říkat pravdu?" Když se jeden den s vámi hrubián pohádá, druhý den se chová, jako by se nic nestalo.

Citlivka - je na tom mnohem hůře, i menší hádky mu obvykle nedají vnitřní pokoj i tři dny. Stále si hádku přebírá proč a nač, za co. Přiznávám se, že patřím spíše k tomuto typu. Citlivky mívají bohatý citový život, dlouhou dobu prožívají pocit ukřivděnosti nespravedlnosti. Některé negativní pocity si mohou nést léta, a ten, kdo to způsobil, o tomto užírání se obvykle neví a žije si spokojeně.

Ideální je, natrénovat si držení psychického odstupu již na počátku hádky. Kdo to zvládá, je pánem situace. Toto se mi celkem začalo dařit, přestal jsem urážky brát osobně a vnímám je spíše jako výpověď o psychickém stavu urážejícího. Toto platí i o komunikaci na blogu.

Je dobré ovládat alespoň základy verbální sebeobrany, nebo alespoň vědět, že existuje. O ni existuji knížky a na internetu je řada zajímavých článků.

Agrese vůči věcem

Je to častá metoda odreagovávání se. Je dobré mít doma v záloze připravené poškozené porcelánové hrníčky, talíře a jiné křehké věci a při návalu zlosti je rozbít. Je zajímavé, jak taková destrukce člověka rychle uvolní.

Agrese vůči zvířatům

Jde o ubližování zvířatům trápení, týraní zvířat. Obrázek si udělá každý sám, myslím, že nemusím dále komentovat.

Agrese vůči lidem

To může být pod vlivem bezprostřední velké zlosti, ale také to může být záměr - msta (V agresivnějších zemích msta bývá součásti kultury.), nebo to je pro potěšení vlastní, případně spojené s předváděním se. Trpícím lidem mnohdy dělá dobře vidět trpět druhé, proto někteří ubližují druhým, aby viděli, jak trpí. Bývá to častá příčina šikany, dle mého i hlavní příčina terorismu. Někteří se ubližováním druhých i pyšní a natočené týrání zveřejňují na internetu.

Jedna známá mí říkala, že měla spolužačku v deváté třídě, která si hodně přála mít vlastní dítě, aby ho mohla trápit.

Dle mého, u osob záměrně ubližující druhým chybí schopnost empatie, prostě nemají soucit s obětí, oběť berou neosobně jako věc. Při obviňovaní takových pachatelů, obvykle se zapomíná, že převážně jde o důsledek výchovných chyb rodičů, kteří nesou morální zodpovědnost za svou výchovu. Morálně toto mohou rodiče odčinit tak, že veřejnosti odhalí své výchovné chyby pro veřejné poučení mladých rodičů.

Neopominutelný vliv na agresivnost mají také média. Longitudinální výzkum, z let 1977-1992, pozoroval 557 dětí (chlapců i dívek) ve věku 6-10 let a jejich sledování pořadů v televizi. Po 15 letech mohli výzkumníci prohlásit, že sledování pořadů s agresívním tématem má opravdu vliv na vyšší agresivitu v dospělosti.

Longitudinální výzkum je to jeden z typů sociologického šetření, které zahrnuje studování stejné skupiny jednotlivců po delší časové období. Data jsou shromažďována na počátku studie a s odstupem času se opět shromažďují aktuální data.

Totální agrese vůči lidem - eliminace lidí

Zabíjení lidí nemusí být vždy doprovázeno zlostí. Například nájemní vrazi nemívají vůči oběti žádnou zlost. U nich jde jen o čin z vypočítavosti bez jakýchkoli výčitek svědomí. Někteří lidé se účastní ozbrojených konfliktů a zabíjení mohou brát jako velké dobrodružství. Za tím účelem mohou i konvertovat. Jiná situace je u osob, u nichž zlost a stres vystupňovaly do takové úrovně, že osoba ztratí nad sebou sebekontrolu a někoho zabije. V Takových případech odborníci posuzují, zda pachatel měl při činu zcela zatemněnou mysl či ještě měl své jednání pod kontrolou.

Směs potlačovaní zlosti, nenávisti a bezohlednosti může vést k rozhodnutí někoho zmlátit nebo i zabít. V současné době oběťmi takových osob se často stávají bezdomovci. Jako nedávno, dva nezletilí mladíci, kteří do města vyrazili někoho zmlátit. Našli bezdomovce ležet na lavičce. Půl hodiny ho mlátili, kopali do něj, než ho ubili úplně. Příčina? Není ve zprávách takto formulovaná, ale dle mého si blíží realitě: Oba mladíci měli v dětství velmi liberální měkkou výchovu. Naučili se prosazovat svou prostřednictvím zlosti. To jim zůstalo a tak měli mnoho zbytečných konfliktů a zlost měněná ve všeobecnou nenávist rostla. Pak stačila myšlenka na vybití si zlostné nenávisti, která je nakonec dovedla do kriminálu.

CHARAKTER AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ LIDÍ

Zde se jedná o častou sílu agresivních činů. Nenašel jsem jednotnou typologii, proto předkládám vlastní. Zde nejde o mimořádná vybočení, ale o zvýšený sklon k uvedenému stupni agresivity.
a) Patologické agresivní chování
b) Militaristické, teroristické
c) Radikální chování
d) Rázné chování
e)Mírumilovné chování

a) Patologické agresivní chování

Jde o chování obvykle způsobené vážnou poruchou či poškozením mozku. Taková osoba má sklony ke zlosti, kterou nedovede ovládat, proto je velmi nebezpečná pro okolí. Určovat hranici, zda osoba při zlosti je příčetná nebo není, je velmi problematické i pro specializované odborníky. Tenhle druh osob obvykle žije ve specializovaných ústavech.

b) Militaristické chování - válečné (záměrem je eliminace)

Agresivita se projevuje silnou potřebou vybíjení (uvolnění, katarze) psychického napětí válčením - eliminaci nepřítele. Když není, tak si ho vymyslí.

Militaris - lat. válečnictví, zde nemusí jit vždy o ozbrojené válčení, může to být třeba válčení se sousedem, což bývá nejčastější případ. Jen nevím, zda negaholismus (psychické potřeba mít svého nepřítele) nepramení právě z velkých sklonů ke zlosti, o tom jsem v psychologii nic nenašel.

Agresivita na této úrovni se projevuje sklonem k zabíjení. To neznamená, že taková osoba zákonitě někoho zabije, ale má k tomu blízko. Někteří se uspokojují zabíjením v představách, v počítačových hrách. V krajnosti se připojí k aktivní militantní skupině, což mohou brát jako příjemné dobrodružství. Z pohledu agresivity nezáleží na samotné ideologii skupiny, jen když si vyzkouší někoho zabít. V krajnosti je pro jedince zabíjení lidí totéž co lov zvěře pro myslivce. Žoldáci za zabíjení dostanou ještě dobře zaplaceno.

U některých osob se militaristické chování projevuje soukromým vyzbrojováním. (Zde nejde o klasické sběratele zbraní.) Pokud v zemí se zvýši počet takových občanů, začnou se shromažďovat a vyzbrojovat v militantních skupinách, organizacích. Státy, které takové skupiny tolerují na svém území, samy mají blízko k militarizaci. Následně, aby se militantnost neprojevovala uvnitř země vůči vlastní vládě, tak se jim umožní válčit naostro mimo území vlastního státu, jako to dělají USA. Jinak by jim hrozila občanská válka jako na současné Ukrajině nebo jinde ve světě.

Člověk v běžném životě nemůže vždy plně projevovat svou zlost, to by ve společnosti neobstál. Proto často se snaží ji potlačovat. Potlačená zlost však hned neodezní, vyvolává nespokojenost a velké psychické napětí. Proto si někteří vybírají své obětní beránky, nebo uvítají kolektivního obětního beránka - "nepřítele", kterého zmlátí. Takovým obětním kolektivním beránkem může být příslušnost k rase, etniku, společenské skupině (například bezdomovci), nebo i politická příslušnost. Pro mladé henleinovce to byli Češi.

Pro současné české válečníky bývají obětním beránkem osoby tmavé pleti. V současnosti se jimi mohou stát emigranti.

Upozorňuji ještě jednou, že do skupiny militantních osob nepatří sběratelé zbraní, zejména historických, kteří se spokojují s nefunkčními palnými zbraněmi, replikami, nebo se věnují historickým bojů. U nich bývají i jiné motivace: seberealizace, zájem o historii, případně pocit síly, zájem o kolektiv samotný, herectví aj. Pokud se s nimi setkáte při ukázkách boje, všimněte si, zda při simulování boje vnitřně projevují zlost či ne. Dá se to vypozorovat na jejich mimice, v hlase. Po malém tréninku lze vypozorovat, zda jde o osoby mírumilovné nebo nebezpečné.

Teroristické chování

Specifickou oblastí seberealizace militantních osob je terorismus. Přitažlivost zabíjet bývá u těchto osob na prvním místě. Idea, kterou se zaštiťuji, bývá druhotná, i když by v ní věřili. Četl jsem, že lidem, kteří jsou hluboce nešťastní, vnitřně trpící, dělá dobře pozorovat, nebo si jen představovat, jak trpí někdo jiný. Tudíž se nabízí otázka, zda teroristé nejsou v jádru hodně trpící osoby, kterým děla velmi dobře vidět trpět své oběti, byť jen v představách při přípravách a dělá jim dobře, když v mediích lidé dávají najevo, jak se jich bojí. To jim navíc dodává slastný pocit síly a moci. Média vlastně teroristy takto uspokojují.

Při hledání motivací k sebevražedným útokům teroristů se hledají všemožné faktory: efektivita boje, psychopatologie, zoufalství bojovníků, náboženský fanatismus, touha po pomstě, nevzdělanost a chudoba,… Motivy jsou jiné, jimiž se dříve vysvětlovalo chování sebevražedných teroristů, ty hrají podle současných výzkumů pouze vedlejší roli. Na prvním místě je prachobyčejná potlačovaná velká zlost, které se projevuje nenávistí. Skupiny takových osob se mnohdy fanaticky upnou k jakékoli ideji a začnou vytvářet obrovský tlak na některé své členy, jako budoucí »hrdiny«, kteří obětují vlastní život. Věří-li vybraný člen v posmrtný život, nátlak nemusí být tak velký. Nebo může jít o vybranou oběť, kterou postaví před volbu: "Buď se obětuješ dobrovolně, nebo to odnese tvoje rodina." Také to může být nábožensky uznávaný způsob sebevraždy.

Nejvíce teroristů pochází ze zemí, kde veřejné projevy zlosti jsou součástí místní kultury a náboženství poskytuje vírů v posmrtný život.

Přesný psychologický profil teroristů poplatný pro všechny teroristické formy terorismu v současnosti neexistuje. Myslím si, že velmi se mu blíží »Kvalitativní popis psychologie osobnosti pachatele extremisticky, rasově motivované a xenofobní trestné činnosti«, který vyplynul z výzkumu a je zveřejněn na stránkách Ministerstva vnitra České republiky. Stačí k popisu přičíst: "Čím větší inteligence, vzdělání teroristů, tím přesvědčivější potřebují ideu."


V závěrech výzkumníci zdůrazňují vliv výchovy na budoucí delikvenci. Zejména jde o příliš tvrdou výchovu nebo naopak příliš nevšímavou a hodně volnou výchovu. Dále uvádějí: "Nedostatek empatie je pro extrémistickou trestnou činnost velmi zásadní. Jedná se o neschopnost vcítit se do situace a pocitů druhé osoby (oběti), ale také neschopnost vcítit se do vidění světa, cítění a chápání někoho druhého. To vše souvisí s neschopností naslouchat."

c) Radikální chování

Toto chování nese řadu rysů militantního chování. Také tyto osoby mají vysoký sklon k agresivitě, avšak není zde taková potřeba dělat to ve velkém zbraněmi. Radikální skupiny doprovází často násilí, rvačky, výtržnosti, destruktivní chování, vyhrožování násilím, netolerantnost.

Tak jako militantní skupiny tak i radikální potřebují ke své činnosti mít svého nepřítele. Vždy se nějaký najde. Může to být i jiná radikální skupina s odlišnými idejemi. Například levicové a pravicové radikální skupiny chovají vůči sobě velké nepřátelství. Někteří politici a politologové u těchto skupin bagatelizují jejich orientaci na ose levice - pravice a na základě radikálnosti je řadí do jedné skupiny. Důvod? Více tak vyzvedávají politický "střed".

Radikálním osobám vyhovuje direktivní až diktátorské řízení ať už uvnitř skupin nebo při řízení státu. Hodně demokratické nebo liberální řízení považuji za změkčilost či zdroj zla. Chtějí "vládu pevné ruky".

d) Rázné chování

Jedná se o společensky oceňované chování, je běžné, proto se o něm moc nepíše. Jde o asertivní chování využívající nedestruktivního asertivního nátlaku, často doprovázené neústupnosti a tvrdohlavosti. Bývají to dobří tahouni, agitátoři. Nebývají dobří vyjednávači kompromisů, protože neradi dělají ústupky.

Takovým osobám vyhovuje demokratické řízení: "Jak se většina usnesla, tak to musí být a musí se tomu podřídit ostatní."

e)Mírumilovné chování

Tímto chováním se nemíní chování pouze slabých, podřídivých osob. Zde patří současně osoby velmi silné, které dávají přednost vzájemnému hledání a vyjednávání kompromisů výhodné pro obě strany. Vyhýbají se násilným řešením, avšak při napadení se obvykle brání.

Vyhraněnosti jsou pacifisté, kteří z principu odmítají jakékoli násilí i za cenu vlastní oběti.

Pro tento druh chování je příznačný sklon k liberálnímu řízení. Zde nemyslím pravici prosazovaný egoistický liberalismus, jehož cílem je osobní prospěch. Zde je myšlen smířlivý liberalismus založený na vzájemném respektu a iniciativním hledání kompromisů. Tento styl řízení se vyžaduje na některých pracovištích, jde o tak zvavou týmovou spolupráci. Jedná se o pracoviště, kde se kolektivně pracuje na společném úkolu, kde nejde přesně definovat pracovní náplně jednotlivých členů a nejde přesně finančně ohodnocovat jednotlivé členy. Vzájemné dohody se zde respektují, přitom se tolerují opodstatněné výjimky. Pracovní skupina takto může fungovat jen na základě vzájemné důvěry. Pozor, práce v týmu je něco jiného.

AGRESOR JAKO OBĚŤ

Zdá se to absurdní, ale takové případy jsou.

Provokace

Pravý viník zneužije vědomosti o vznětlivosti, prchlivosti a záměrně tuto osobu provokuje, až se neovládne a zaútočí. Příčinou může být:
  • a) prostá zábava, často u dětí; při útoku jsou připravené utéci a nastává honička;
  • citové strádání - nedostatek hormonu oxytocin;
  • msta agresorovi, na první pohled se to zdá absurdní. Cílem mstitele je vyprovokovat oběť k agresi ve vhodnou dobu a na vhodném místě, aby byla potrestána někým jiným, silnějším.

Zneužití

Pravý viník, protože je slabší, nebo chce zůstat v anonymitě, vyhne se přímé agresi tím, že na svou oběť poštve někoho jiného. K tomu využije různé intriky. Je to zaútočení oklikou. Pro vyslovené intrikány může být tato metoda zdrojem zábavy, při níž zakoušejí slastný pocit vítězství, moci nad druhými, nebo jim dělá dobře pozorovat trpící oběť.

Ke zneužití dochází i v některých partnerských vztazích. Například, žena občas provokuje partnera, až ji napadne, aby se pak mohla okolí vystavovat, co by oběť a okolí ji litovalo. Právě pozornost a litování dělá leckteré ženě dobře. Nebo z nedostatku jiných možnosti si vybere tuto metodu citového uspokojování partnerem. V obou případech jde o projev citového strádání.

Dále


* * * * *

Výchova dítěte – nastavování prahu zlosti, agresivity

15. srpna 2015 v 18:32 | Gartouzek |  Rodiči i lépe

Zamýšlení - výchova, rodičovská pedagogika

Zejména rodiče by si měli nejdříve ujasnit, jaké charakterové vlastnosti budou u svého dítěte rozvíjet, pak si zjistit faktory které jednotlivé charakterové rysy zeslabují a které zesilují. Ideálem je, když se staneme pro dítě vzorem.

Občas na veřejnosti pozoruji, jak matka plná zloby, kterou projevuje v hlase, žádá od dítěte klidné vstřícné chování. Sama si neuvědomuje realitu: Sama dítě podvědomě paraverbálně dráždí a rozumově žádá po něm pohodu.

Máte agresivní dítě a chcete to změnit? Jaké dítě chcete?

Projděte si jednotlivé položky a sami si rozhodněte, co dál.

Nejvýznamnějším obdobím je věk mezi druhým a třetím rokem věku. V té době se vytváří základní životní strategie řešení konfliktních situací. Zde rozeberu řešení pouze z pohledu zlostnosti, agresivity a vyrovnanosti, mírumilovnosti.


Jaké dítě chceme?

Chceme mírumilovné dítě!

Chceme zlostné dítě!

Cíl výchovy:Vysoký práh zlosti, návyk řešit konflikty asertivně bez zlosti.Nízký práh zlosti, návyk snadného vzbuzování zlosti již při malých konfliktech.
Vlastní příklad chování:Sami se chováme vyrovnaně, vstřícně, občasnou zlost bereme jako něco mimořádného. Pěstujeme dobrou náladu.Sami se chováme často zlostně, tvrdohlavě, vzdorovitě, svou zlost projevujeme dítěti i v běžných příkazech agresivitou v hlase.
Styl výchovy:Vychováváme přísně přiměřeně věku a situaci. Vzdor dítěte necháme vždy nejdříve odeznít.
* Vysloveně měkká výchova, ustupující vzdorům dítěte.
* Nebo naopak tvrdá, vyvolávající vzdor dítěte. Pozor, aby se tvrdá náročnost nepřehnala, Pak by mohlo dítě rezignovat, "zlomila by se jeho osobnost", ztratilo by vlastní vůli a život by začalo odevzdaně přežívat.
Výchovné prostředí:Z bytu musí vyzařovat oblost, klid, pohoda. Byt vybavíme obrazy s klidným optimistickým zátiším, květiny oblých tvarů, mezi hračkami nesmí chybět plyšové na mazlení. Ideální je živý mazlíček. Dítěti vytvoříme alespoň malý vlastní kouteček, kde budeme respektovat jeho azyl. Když se do něho uchýlí při zlosti své nebo naší, necháváme ho tam v klidu. Pokud v malém bytě, nelze poskytnout trvalý maličký prostor, domluvíme se, jak si může vytvořit dočasný azyl.Z bytu musí vyzařovat neklid. Byt vybavíme hlavně hranatým nábytkem, o něž se snadno zraníme, obrazy s agresivní tématikou a hlavně nezapomeneme vystavit nějaké zbraně, byť makety. Z květin nejlépe kaktusy s co největšími ostny, z hraček jsou nejlepší zbraně, vojáci, roboti na zabíjení. Ze zvířat jsou nejlepší prudce jedovatí hadi, nebo šelmičky krmené živými zvířátky. Když si dítě začne v klidu a pohodě hrát, tak ho vždy něčím vydráždíme.
Když je malé a začne se vztekat:Pevně dítě láskyplně obejmeme nebo s ním začneme skákat, nebo mu dáme trhat staré noviny a trháme je s ním. Nebo ho naučíme křičet do polštáře. A pokud problém trvá, řešíme ho pak s dítětem v klidu.
Ještě více ho dráždíme, aby se vztekalo ještě víc, až úplně zrudne vzteky a vysílí se, provokujeme ho i tím, že se jeho agresivitě smějeme.
Citové uspokojování:Často dítě objímáme při vhodných situacích, při rozprávkách, často navazujeme oční kontakty a vyvoláváme v dítěti pocit sounáležitosti. S tím souvisí hormon oxytocin.Nikdy dítě neobjímáme, staráme se o to, aby dotek ruky byl dítětem spojován s násilím a při přiblížení ruky se dítě odtahovalo. Podporujeme´v dítěti přesvědčení, že oční kontakt je vždy projev vyhrůžky.
Když si dítě chce něco vyvzdorovat zlostí:Při zlosti nikdy neuspokojujeme potřebu dítěte, aby si nespojilo zlost s cestou k uspokojení potřeby. Stačí dítě uspokojit 3x v okamžiku zlosti a již mu nevysvětlíme, že je to špatná cesta.Je to pravý čas k uspokojování jeho potřeb, aby si navyklo, že zlostí, vzdorem lze všeho dosáhnout. Jinak si dítěte zbytečně nevšímáme
Empatie, soucit:Rozvíjíme empatii, soucit. Při projevech u dítěte dáváme mu najevo, že mu rozumíme.Varujeme se před projevováním empatie nebo soucitu. Při projevech u dítěte ho za to pokáráme, že jde o slabošství a změkčilost.
Počítače, televize, literatura:Při sledování nebo hře s agresivní tématikou hovoříme s dítětem o zlobě a míru, vyzvedáváme asertivní mírumilovnost - cesta pokojného bojovníka.Podporujeme dítě ve sledování agresivních filmů a her, fandíme s dítětem agresivním hrdinům, zejména když s radostí dorážejí své poražené bezmocné nepřátele.
Když se dítě s někým popere:Nejdříve vyjádříme dítěti porozumění a vytvoříme klidnou atmosféru. Pak s dítětem probereme událost a vedeme ho k přemýšlení, zda by existovalo mírumilovné asertivní řešení. (Tím se nemyslí zbabělé ustupování, ale asertivní zvládnuti situace.)Vždy se dítěte zastáváme a dáváme dítěti najevo svůj obdiv, jaký je hrdina, který se dovede o sebe postarat.
Riziko výchovy:* Agresivními lidmi bude vnímáno jako slabé a zbabělé.
* Mezi jeho přáteli nebudou agresivní osoby.
* Vaše dítě se neproslaví jako obávaný terorista.
* V dospělosti vás může fyzicky napadnout a ublížit.
* Zvýšená pravděpodobnost, že se ocitne v kriminále pro násilí.
* V životě bude mít hodně nepřátel.

Když se nám výchova nepovede dle představ?
Svedeme to na geny po některém předkovi, vždy se nějaký vhodný najde.

Hodně zdaru.

Smějící se


* * * * *

O zlosti, příčinách, co s ní?

15. srpna 2015 v 18:16 | Gartouzek |  * emoce, city, pocity

Zamýšlení o zlosti

Zlost je jednou ze základních emocí, kterou současní psychologové řadí mezi negativní emoce. Osobně s tímto zařazením nesouhlasím. Myslím si, že zlost je dar přírody. Dar? Ano, avšak i zde platí to co o ohni: "Je to dobrý sluha, avšak zlý pán." Za určitých okolností může být zlost pro člověka přínosná. Zlost si můžeme představovat jako destruktivní psychický program. Má se spouštět v mezních situacích, kdy je bezprostřední ohrožení života či životního teritoria, či životně důležité potřeby, a není možnost jiného řešení:
  • Když překážka na cestě bránicí dosažení životně důležité potřeby. Jste žízni vyčerpaní, je horko a v okolí žádná voda. Narazíte na studánku, avšak u ní je šelma. Může se stát, že touha po vodě bude silnější než strach a najednou do vás vjede zlost, popadnete klacek nebo kameny, začnete křičet a zaženete šelmu.
  • Když začneme utíkat před šelmou, avšak dostaneme se na kraj propasti. Uvědomíme si, že není úniku ze situace. Jako poslední šance se spustí destruktivní program. Člověk ztratí pocit strachu, vjede do něj rezervní energie, začne mít pocit síly. Postaví se šelmě čelem, začne zuřit, být agresívní a zvýší si tak šanci, že šelmu zažene.
  • Pokud jsme závislí na určitém teritoriu, pak bezprostřední hrozba ztráty teritoria také může vyvolat zlost. Nevítaná osoba se vám vetře do bytu a nemůžete se jí zbavit.
Zlost může mít i řadu dalších příčin, mnohé znáte z vlastního života, co vás vytočilo, nebo vytočilo někoho jiného.

Měli bychom mít stále na paměti, že naše tělo a psychika je uzpůsobená pro život v přírodě. Když jde o život tak jde o život. Civilizace přináší situace, kdy tělo a psychika se programuje, jako by šlo o život, avšak jde například o počítačové hry, hrozbu ztráty zaměstnání či nabourané auto. V takových případech v těle se uvolní řada stresových hormonů, jako by nám skutečně šlo o život. V přírodě bychom stresové hormony spálili ve svalech při útěku nebo v boji, případně jinou tělesnou aktivitou. V civilizovaném světě tělesného pohybu stále ubývá a stresové hormony se hromadí a hromadí, zbytečně přetěžují srdce, až je z toho nakonec srdeční příhoda. Nebo se to projeví jinými civilizačními chorobami.

PRÁH VYBUZOVÁNÍ ZLOSTI

Každá osoba má z dětství jinak nastavený práh vybuzování zlosti. Někdo je klidný takřka v každé situaci, někoho vytočí i maličkost. K tomu se připočítává velikost stresu, u člověka, který si užívá příjemnou pohodu, práh se zvyšuje, je méně popudlivý. Silná stresová zátěž zvyšuje sklony ke zlosti, tím, že snižuje práh vzbuzování zlosti.


A) Chladnokrevnost

Existují osoby, není jich mnoho, které nikdy nepociťují emoce, příčiny mohou být různé, to je záležitost neuropsychologie. Zcela chladnokrevné osoby se chovají vysoce racionálně. Obvykle si neuvědomují, že jde o určitý sociální handicap. Když nic jiného, tak nedovedou porozumět emocím druhých.

Vysloveně chladnokrevné osoby najdete mezi velkými dobrodruhy a mezi adrenalinovými sportovci, kteří často riskují svůj život. K chladnokrevnosti se více či méně blíží profesní hasiči a záchranáři, kteří často nasazují život. Citově založené osoby na takových pracovištích neunesou delší dobu psychický tlak.

U některých osob může chybět jen jedna emoce. Dále se budu v článku zabývat jen zlosti. Pokud chladnokrevné osoby dávají najevo, že mají zlost, tak z jejich strany je to vždy hra, maska, zlost není pravá.

Vezměte si výchovu předškoláků. Začnou vám dělat naschvály a vy jim s klidem řeknete, aby přestaly. Na dotaz proč? Odpovíte klidným hlasem, že je to prostě nepřípustné. Tomu dítě nebude stále rozumět a často bude pokračovat dál. Když však mu s trochou zloby odpovíte, že vás jeho chování zlobí, že to ve vás vyvolává zlost, tak tomu bude snáze rozumět a obvykle přestane, pokud si neusmyslí vás záměrně vytočit, ale to už je jiný problém. Když dítě nenaučíte poznávat zlost u druhých, pak bude mít v životě hodně zbytečných konfliktů.

B) Nízká vydrážditelnost

Je u osob, u kterých teprve při silném podnětu se začne vzbuzovat zlost. Vyznačují se klidem, říkáme, že s nimi nic tak nepohne. "Mohl bys na něm dříví štípat." Ale i oni někdy mají zlost, bývá to však výjimečně, tím se hlavně liší od chladnokrevných osob. Další emoce (radost, úzkost, strach, smutek) mohou mít jiný práh.

C) Střední vydrážditelnost

Vydrážditelnost zlosti se dá dělit do více úrovní, než mám zde, ale to má význam při výzkumech. Pro běžný život stačí tato zkrácená stupnice. Ta střední zde zahrnuje širší úsek. Sem patří většina populace naší společnosti.

D) Snadná vydrážditelnost

Je u osob, o kterých říkáme, že jsou prchliví, vznětliví, agresivní, horkokrevní, popudliví. Pokud jsou v klidném prostředí, a s nikým nejsou ve sporu, chovají se obvykle naprosto stejně jako kliďasi. Pokud se s někým dostanou do konfliktu, rychle vzplanou zlostí a zlost je začne ovládat a zaslepovat. Při zlosti začínají ztrácet soudnost a přestávají přijímat logické argumenty, stále trvají na svém, i když nemají pravdu. Tyto osoby si snadno dělají nepřátele a v krajnosti se dostávají do rozporu se zákonem.

STUPNĚ ZLOSTI - PROJEVY

Při dlouhodobém nebo častém vzbuzování zlosti se dlouhodobě dostává hormonální systém do nerovnováhy a to se časem začne projevovat na zhoršování tělesného zdraví, případně se to projeví onemocněním. Nejčastěji to bývají srdeční onemocnění. Jde o tak zvané psychosomatické onemocnění. V tomto případě léky neodstraňují příčinu, která se nachází v psychice, ale pouze tlumí následky. Psychosomatická medicína je u nás spíše popelkou.


Zde se zaměřím na psychické a tělesné projevy. O vnějších projevech se rozepisují v článku:

PŘÍSTUPY KE SVÉ ZLOSTI

Racionalizace zlosti

"Že jsem se naštval? Zato nemohu."
Zde jde o projevování zlosti z pohledu sebeúcty, uspokojování jedné ze základních psychických potřeb, potřeba mít o sobě kladné mínění. Člověk si potřebuje sám před sebou obhajovat své chování a jednání, tím si udržovat kladný obraz o sobě. To přispívá k jeho spokojenosti. Pokud člověk má dlouhodobě o sobě špatné mínění, je dlouhodobě nespokojený a to narušuje jeho psychické zdraví a to pak narušuje zdraví tělesné.

Přenos zlosti

"Já jsem zcela klidný, to ten druhý má zlost."
Prožíváme pocit, že pociťovaná zlost nepramení z nás, ale je na nás valena z druhé osoby, která má zlost. Podvědomě přenášíme vlastní zlost na druhou osobu, která může prožívat pohodu a klid. Přenos bývá hlavně u osob, které jsou neschopné si uvědomovat si vlastní emoce a city.

Povyšování zlosti

"Zlost je přirozenou podstatou člověka. Je to projev zdravé silné osobnosti."
Zlostná, vznětlivá osoba projev hrdosti na schopnost projevování své zlosti názorem, že zlost je přirozenou podstatou člověka a projevování zlosti je projevem zdravé životaschopnosti. Neprojevování zlosti v konfliktních situacích považuje za zbabělost, slabost, neživotaschopnost. Pokud je tento názor rozšířen ve společnosti, může se stát součásti kultury.

Obviňování genů

"Já za svou vznětlivost, prchlivost, výbušnost, nemohu, to jsem zdědil po dědečkovi."
"My jsme vychovávali dítě slušně, tu prchlivost má po dědečkovi."
Samozřejmě, nejde zde zcela vyloučit určitý vliv genů. Vedle genetického dědictví je zde ještě sociální dědictví. Agresivní rodiče obvykle vychovají agresivní děti vlastní chováním.

Obviňování druhých z vydráždění

"Já se chovám normálně, to druzí mne vždy vytočí."
Člověk je schopen rozumově si obhájit jakékoli své chování.

Sebeobviňování

"Jsem špatný/špatná, za vše si můžu jen já. S tím nic nenadělám."
Sebeobviňování narušuje psychické zdraví, bývá často doprovázeno depresemi.

Nakládání se zlosti

Pokud jsme plní stresových hormonů a stále pociťujeme zlost, i když příčina pominula, je dobré se toho zbavit přijatelným způsobem a ulevit si. Zcela nevhodné je vybíjení zlosti na druhých. Můžeme běhat po schodech, zatančit si bubnový tanec nebo ohnivé flamengo, a zlost "zadupat do země", sami bubnovat, zuřivě trhat staré noviny, křičet ve skříni nebo do polštáře, rozbít křehké nepotřebné věci (může to být i v popelnici), případně v nouzi provádět destruktivní činnost na věcech v mysli a v mysli pozorovat, jak se věci tříští a rozlétají do všech stran.

Pokud přijdeme nazlobení z práce domů, je dobré rodinku na toto upozornit. Předejde se tím zbytečným konfliktům.

Ideálem je preventivně trénovat nadhled nad situací. K tomu pomáhají různá dechová cvičení, cvičení jógy nebo taijiquanu. Když se například dostanete do situace, kdy vás někdo verbálně napadne, a v prvopočátku zachytíte prvotní známku zlosti, pak si můžete udržet vnitřní klid po celou dobu nadávání druhého. Funguje to, mám to ověřené z vlastní zkušenosti. Když jsem si zachoval při slovním napadení vnitřní klid a nechal druhého vynadávat, obvykle se nakonec sám omluvil.

Pamatujme si, že 80 % mezilidských konfliktů pramení z pouhého nedorozumění, kdy každý myslí něco jiného. Když si zachováte chladnou hlavu, můžete kontrolními otázkami si ověřit, zda oba myslíte totéž.

20 % konfliktů je způsobeno rozdílnými hodnotami, tem má rád ono, jiný tamto. Partneři se v podvečer začnou hádat co s večerem. Jeden chce do divadla a druhý do čínské restaurace. Začnou se obviňovat, že ten druhý ho nemá rád a že mu to dělá naschvál. Kdo má pravdu? Tento typický případ spadá do oněch 20 %. Zde nelze úspěšně vyřešit, kdo má pravdu. Prostě jeden je založený duchovně a dává přednost divadlu a druhý je založen materiálně a dává přednost restauraci. Zde je dobré řešení jen jedno: Uvědomit si, že nejde o naschvály, ale a o rozdílný charakter. Pak už není tak těžké se domluvit na kompromisech, například: "Tak dobře, dnes zajdeme do divadla, když se ti tolik líbí to představení a zítra tě zvu do čínské restaurace."

Výchova a zlostnost

Jste mladí rodiče nebo čekáte dítě? Jak by se mělo chovat vaše dítě, zlostně, výbušně nebo klidně a mírumilovně?


* * * * *

5) Je egoismus přirozenosti i člověka?

2. srpna 2015 v 22:09 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Zamýšlení, představy, hypotézy o egoismu, altruismu, prosocialismu, o ekonomickém chování


Egoismus obecně: Egoismus ano, avšak pouze v raném dětství. U dospělého je egoismus projev nerozvinutých vyšších sociálních schopností a dovedností. K těm máme genetické předpoklady, ale schopnosti se musí rozvíjet vhodnými stimuly ve vhodném prostředí a ve vhodný čas - hlavně v raném dětství. Co rodiče promarní, těžko doženou.

U egoismu jsem řešil původně pouze "ano - ne", teprve po hlubších analýzách se mi podařilo syntetizovat tuto odpověď.


EGOISMUS

Synonyma: sobectví

» ego« latinsky já. Ego se považuje za střed jedinečné lidské bytosti, kde se odehrává její prožívání a sebeprožívání. Je to východisko jednání a zájmu i lidských vztahů vůči »ty«.

Přípona »-ismus« znamená chování a myšlení úzce zaměřené. Blíže článek

Egoismus je moderní označení pro sobectví, to se uvádí v současné literatuře. Pojem egoismus se začal v běžné řeči používat zásluhou německého filosofa Immanuela Kanta (1724-1904). V současnosti tento pojem je širší, než pouhé sobectví. Egoismus je charakterový rys, ovlivňuje cítění, myšlení (názory), chování a jednání člověka (například u voleb). Označení může být nejen pro osoby, ale také pro skupiny, organizace, politické strany, národnosti, státy, když sledují především vlastní prospěch.

Při vyhraněném egoismu osoba bezohledně prosazuje vlastní prospěch, často vědomě na úkor druhých. Egoismus se projevuje v konfliktních situacích, kdy osoba či skupina se musí rozhodovat, v čí prospěch se zachová. Konfliktní situace se odehrávají i v představách.

Při egoismu se vlastní zájmy povyšují nad zájmy společenské. Egoismus výrazně ovlivňuje vztahy k ostatním lidem i k filosofii. Egoistům je blízká ideologie individualismu a hédonismu. Při prosazování svobody, liberalismu, prosazují to pro uspokojování vlastních zájmů. Nevadí jim, když jejich zájmy omezují zájmy druhých: "Můžeme si přece dělat, co chceme, nežijeme v diktatuře." Běda však tomu, kdyby stejným způsobem někdo jiný takto omezil je: "To je omezování osobní svobody!" V tom je jádro egoismus, egoista si přisvojuje vyšší práva, než poskytuje druhým a cílevědomě odmítá rovnost.

Egoismus vytvořil základ soukromého vlastnictví, nikoli naopak. Samotné soukromé vlastnictví není hlavní příčinou egoismu, jak se mylně někteří domnívají. Egoistická touha po soukromém vlastnictví může existovat nezávisle na samotném soukromém vlastnictví. Kdyby se zcela zrušilo soukromé vlastnictví, tak egoisté mají ještě mnoho dalšího k egoistickému uspokojování se: kariéra, moc, sláva, úsluhy, privilegia. Do určité míry tomu tak bylo i v období socialistického státu.

Žádný materiální statek či postavení

neposkytuje pocit trvalého štěstí.


* Egotismus - všechny děti v raném dětství mají sebestředné vnímání a egoistické chování, které je jim vývojově přirozené. Aby se odlišilo od egoistického chování dospělých, jako sociálně nevyzrálé, začal se v psychologii pro dětské egoistické chování užívat pojem »egotické chování«.

* Egocentrismus - vyznačuje se trvalou touhou po pozornosti okolí. Někteří lidé ji uspokojují více či méně, někteří touhu po pozornosti potlačují - to již je jiná oblast.

* Slovníky - zjistil jsem, že se v řadě slovníků pojem egoista, egoismus, egocentrismus nevyskytuje. Je to takový můj test kvality slovníku, zda se tam vyskytuje pojem egoismus, egoista a co se o tom píše. Myslím si, že to vypovídá o charakteru autora. Všiml jsem si, že obsahy děl hodně vypovídají o charakteru autora, ať už jde o uměleckou tvorbu nebo humanitní oblast.

Příklady racionalizace egoismu

Německý dramaturg a filozof Friedrich Hebbel přímo tvrdil: "Všichni jsme sobci. Nejhorší sobec je však ten, kdo nevěří tomu, že je sobec."

Největším zastáncem sobectví byl německý filozof 19. století Friedrich Nietzsche. Otázku proč všichni - třebas jsou sobci - považují za chvályhodnou věc altruismus, vysvětluje takto: "Sobci vychvalují altruistu, poněvadž je tak hloupý, že dává přednost jejich prospěchu před vlastním prospěchem a že jedná způsobem, jakým by oni sami nejednali - dokonce i k jejich užitku."

Příběhy o egoismu jako principu myšlení

Polní hlídač hlásil íránskému statkáři: "Tvůj vůl potrkal vola tvého souseda a sousedův vůl chcípl." Statkář odpověděl: "Co s tím mohu dělat, vždyť to zvíře nemá rozum."

Za chvíli se polní hlídač vrátil a upravil svou zprávu. "Tvůj vůl neusmrtil sousedova vola, nýbrž sousedův vůl usmrtil tvého vola." Statkář se rozhněval: "Ohó, to je docela něco jiného! Hned se podívám do posvátné knihy, jak chrání můj zájem!"
* * *

V jedné knize se člověk ptal domorodého chlapce: "Bobo, co je to dobro?" Chlapec odpověděl: "Dobro je, když Bobo ukrást někomu krávu." "A Bobo, co je to zlo?" "Zlo je, když někdo ukrást Bobovi krávu."
* * *

ALTRUISMUS

Synonyma: nesobeckost, nezištnost, lidumilství

Altruismus (z lat. alter, druhý), 3.pád »altrui«, druhému; je to pojem A. Comta pro nezištné jednání ve prospěch druhých. Jedná se o charakterový rys, o princip psychiky osobnosti ovlivňující cítění, myšlení, chování a jednání, které sleduje prospěch druhého člověka, je protiklad egoismu. Nezištné jednaní ve prospěch druhých je zde mravním principem. Typickým, vyhraněným altruistickým chováním je chování matky, která se doživotně zadlužuje, obětuje se ve prospěch dětí.

Altruisté bývají velice často zneužívání egoisty, aniž si to většinou uvědomují. Na veřejnosti se chovají altruisticky i mnozí egoisté, a to ze zištných důvodů nebo pod vlivem morálních či náboženských kodexů. Pravý charakter se obvykle projeví v kritických situacích. Například bezpáteřný egoistický kariérista vstoupí do ČSSD, s cílem vybudovat si kariéru a za tímto účelem veřejně hájí sociální hodnoty. Když jako poslanec dostane výhodnou nabídku od pravicové strany, bez skrupulí k ní přejde, navíc vnitřně je mu bližší a nemusí se tam přetvařovat.

Obdobně si může egoista začít budovat kariéru v dobročinných organizacích.

EGOISTA A ALTRUISTA JAKO TYP OSOB

Hranice mezi egoistickým činem a altruistickým činem se dá celkem dobře stanovit, avšak přesná hranice mezi egoistickým a altruistickým chováním se stanovit nedá. Bez znalosti přesné hranice mezi altruistickým a egoistickým chováním se můžeme obejít. Důležité je egoista jako typ osoby s typickým egoistickým chováním, to znamená, že jasně převládají egoistické činy. To platí i pro altruistu.

O typologii obecně píši v článku Typologie osob obecně

Sociální vývoj osobnosti

Vývoj osobnosti dává uspokojivou odpověď na úvodní otázku o přirozenosti chování. Někteří obhájci egoistického chování argumentují: "Malé děti jsou od přírody egoistické, proto egoistické chování je člověku přirozené a proto je dobré."

Když uznám tento princip argumentace, pak by muselo také platit: "Malé děti jsou od přírody negramotné, proto negramotnost je člověku přirozená a proto je negramotnost dobrá a gramotnost špatná."

Osobně uznávám princip vývoje: Vyšší úroveň bývá lepší než nižší. Tak jako gramotnost je lepší než negramotnost, vysokoškolské vzdělání je víc než základní, tak altruistické chování je lepší než egoistické. OUHA!!! Má to jeden háček, altruistické chování je původně vykládáno jako opak egoistického chování, nikoli jako vyšší úroveň. Jako nejvyšší úroveň sociálního chování se považuje prosociální chování.

* Altruista se chová altruisticky převážně na základě vštípeného principu: "Upřednostňovat zájmy druhých." Princip může být vštípen v dětství, či dán morálním kodexem, např. náboženským. Na kodexech staví hlavně etika.

* Prosocialista se chová vysoce sociálně (prosociálně) na základě svých rozvinutých vyšších sociálních schopností a dovedností. K vysoce sociálnímu chování nepotřebuje znát morální kodexy. Rozvoj těchto schopností je záležitost především rodičů, protože základy se rozvíjejí v raném dětství.

K tomu, aby se úspěšně včas rozvíjeny vyšší sociální schopnosti a dovednosti, jsou nezbytné předpoklady:
* citové uspokojení - mnoho rodičů si neuvědomuje citové strádání svých dětí;
* odžité silné prožitky, zážitky - nejsou-li, bývá to častá příčina neposednosti, nepozornosti;
* vhodné psychické prostředí - nesmí silně stresovat, v rodině je vytvářeno hlavně rodiči.

Nejvýznamnějším obdobím pro rozvoj těchto schopností je od dvou do pěti let věku dítěte. V e věku 5 - 6 let jsou u dítěte dotvořeny základní charakterové vlastnosti. Tudíž, nakolik bude dítě egoistou, rozhoduje se hlavně v rodině.

Hlouběji rozebírat výchovu k prosociálnímu chování v tomto článku již nebudu. Doporučuji zejména rodičům si přečíst zajímavou disertační práci Mgr. Davida Vaňka: Rozvoj prosociálního chování u žáků II. stupně základní školy v kontextu Etické výchovy.

PROSOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ

Chování prosociální je sociální chování charakteristické tendencí nezištně pomáhat druhému člověku s cílem zlepšovat jeho situaci; jde o vyvrcholení chování sociálního. Projevuje se přirozenou ochotou nezištně pomáhat druhým, solidaritou, týmovou spolupráci apod. Uspokojování osobních potřeb se neděje na úkor druhých, protože je zde zájem o potřeby druhých. Termín "prosociální chování" použili poprvé v roce 1967 (nezávisle na sobě) Rosenhan a G. H. White.

Motivace k prosociálnímu chování pramení převážně z rozvinutých vyšších sociálních schopností a dovedností jako je empatie, schopnost týmově spolupracovat (není to totéž, co práce v týmu), schopnost naslouchat, schopnost vnímat sebe jako součást společnosti - to není záležitost rozumové úvahy, ale prožitku, vhledu. U osob s prosociálním chováním není prožívání pouze já a ti druzí, ale prožívání sounáležitosti »my«, v tom je dle mého základní odlišnost od altruistů.


Prosociálnímu chování, výchově k němu, bychom se měli učit od křováků. Dalo by se říci, že křováci žijící přirozeným způsobem jsou odkazem minulosti dnešku. Využijeme toho nebo promarníme příležitost?

Prosocialista - tento pojem zatím ve slovnících nenajdete.) Je to sociálně vyzrálá osoba se sociálním cítěním, jejíž přirozeností je solidarita, kolektivismus, týmová spolupráce, demokracie, mír; osoba s nejvyšší úrovní sociálního chování; osoba s prosociálním chováním. Pojem prosocialista jsem odvodil od pojmu prosociální chování. Nevyznačuje se opakem egoistického chování, ale vyznačuje se vyšší úrovni sociálního chování, než je egoistické.

Komu ku prospěchu?

Že by prosocialista jen tak pro nic staral se o blaho ostatních? Prosociální chování není z absolutního pohledu zcela nezištné. I z nezištné pomoci má prosocialista určitý prospěch, je to však zejména prospěch psychický, jde o vnitřní uspokojování ze seberealizace, z pocitu sounáležitosti, ale také zbavení se výčitek svědomí v případě odmítání pomoci. Možná tou odměnou je rovněž hormon oxytocin. Pak je zde ještě příjemná radost z radosti druhých, předpokladem je schopnost radovat se z radosti druhých.

STUPNĚ SOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ V EKONOMICKÉ SFÉŘE

Na chování v ekonomické oblasti má významný vliv soubor tzv. měkkých schopností a dovedností, alias rozvinutost sociálních kompetencí, úroveň EQ či SQ, sociální vyzrálost. Toto platí nejen pro majitele firem, ale i na manažery, obchodníky a zaměstnance.

1. Nejnižší stupeň

Při činnosti bezohledných egoistů často neberou ohled na zákony, na přírodu, v krajnostech se nebere ohled ani na životy. Například známá metanolová aféra v Česku. Objevuje se násilí, vyhrožování, vydírání. Jejich názor? "Majitelem peněz je ten, kdo je má ve svém držení." Zloděj považuje ukradené peníze za svůj majetek, a běda, kdyby ho někdo ukradl někdo jemu. Stupeň odpovídá chování mafií. Sem můžeme zařadit i vyslovené "šmejdy".

2. Stupeň

Činnosti doprovází podvody, úplatkářství, tunelování, apod. Neobjevuje se zde násilí. Sem lze řadit zloděje "v bílých límečcích".

3. Stupeň

Činnosti jsou charakteristické porušováním etiky, avšak v souladu se zákony. Sem patří zejména, spekulace, využívání slabin obchodních partnerů a destruktivní podnikáním. Například klient, obchodní partner, kolega, uvede se v omyl pro osobní prospěch.

Nebo získání firmy se záměrem její likvidace (vyždímat jak citrón a zahodit) - výroba se dokončí ze surovinových zásob, pak se rozprodá zbytek zásob, vybavení a zařízení, nakonec objekty a pozemky. Jedná se o tak zvané rychlé peníze. Navíc často, i když předem plánují likvidaci firmy, naberou si úvěry a peníze převedou na bezpečná konta. Tento způsob destruktivního podnikání měl boom v České republice v době živelné privatizace.

4. Stupeň

Sem lze zařadit většinu současných občanů České republiky. Hlavním krédem je rozvoj za účelem zisku, platu. Někteří toto chování označují jako humánní egoismus. Chybí zde však ohleduplnost vůči okolí, prostředí, ekologii aj.

5. Nejvyšší stupeň

Sem patří osoby s prosociálním chováním. Vedle své obživy jim jde i o upřímné uspokojování potřeb klientů a potřeb zaměstnanců, týmových spolupracovníků. Jsem přesvědčen, že jednou toto bude běžné.

K tomuto stupni spěje i současný management (metodologie řízení firem a organizací). Výzkumy s praxí ukazují, že se firmám a organizacím vyplatí mít spokojené zaměstnance (odvádí kvalitnější práci a jsou angažovanější v oblasti snižování zbytečných ztrát) a mít spokojené klienty (spokojení klienti se vrací a šíří dobrou pověst).

Taktéž u pracovních činností, kde se vyžaduje týmová spolupráce (není to totéž co práce v týmu) personalisté od uchazečů vyžadují prosociální chování. neuvádí sice přímo prosociální chování, ale rozvinuté měkké schopnosti a dovednosti (soft skills), které v podstatě motivují osobu k prosociálnímu chování.

Příběh k anketě

Pocestný přišel do města, měl hlad a ani penízek v kapse. U fary potkal pekařského učně, který nesl košík voňavého pečiva. Zastavil ho a povídá: "Dobře, že jsem tě potkal, právě jdu do pekařství a spěchám. Na faru přišli hladoví poutníci a farář mne poslal pro pečivo. Uděláme to tak, ty mi dáš ten košík pečiva a zajdeš za farářem, který je v kostele. Řekneš mu, že jsi mi dál košík s pečivem pro poutníky. On ti dobře zaplatí a ještě ti dá peníze za cestu. Já půjdu nakrmit hladové poutníky." Jak řekl, tak udělali. Pocestný však nešel na faru, ale s veselou rychle zmizel z města. Bavil se představou udiveného faráře. Farář se náramně divil, co učeň po něm chce, žádní poutníci na faru nepřišli a peníze učni nedal. Ten dostal od pekařského mistra výprask, že naletěl.

Prosím o vyplnění kratičké ankety dole.
* * * * *

Oxytocin - Objímání jsme se odnaučili

2. srpna 2015 v 16:46 | Gartouzek |  Psychice porozuměj

Zamýšleni o příčinách citového strádáni dětí i dospělých

Oxytocin

Je mnoho faktorů, které chování a jednání člověka ovlivňují, mezi ně patří hormon zvaný oxytocin. Říká se, že je to sociální hormon - hormon lásky, věrnosti a důvěry. Moderní věda se pomocí velmi složitých a nákladných experimentů dostává k poznání, že láska, dotyky, mazlení a objímání jsou velmi důležité pro udržení zdraví, učení, vytváření partnerských i obchodních vztahů, pro udržení rodiny i dobrého fungování celé lidské společnosti. Například mazlení utuží partnerský vztah více než samotný sex. Nejvíce se oxytocin uvolňuje při zdárném průběhu porodu, v této souvislosti byl poprvé zaregistrován.


Oxytocin se produkuje neurohypofýzou, která tvoří zadní lalok hypofýzy (podvěsku mozkového), jenž je pod hypotalamem. Spouštěčem jsou příjemné tělesné doteky, příjemné oční kontakty a příjemný pocit sounáležitosti.

Vliv oxytocinu na psychiku člověka
OblastDostatek oxytocinuNedostatek oxytocinu
Vztahy
* Podporuje budování láskyplných vztahů, zejména matky k dítěti (mateřská láska).
* Zvyšuje důvěru k lidem.
* Zesiluje pocit sounáležitosti, důvěry, přátelství.
* Vytváří chladnokrevné vztahy, i chladnokrevný vztah matky k dítěti.
* Snižuje důvěru k lidem.
* Zesiluje pocit nedůvěry, odcizení.

Psychika
* Vyvolává pocit pohody, spokojenosti.
* Zvyšuje schopnost rozhodování.
* Utlumuje úzkosti, strach.
* Zvyšuje schopnost učit se z vlastních chyb.
.

* Vyvolává pocit nešťastnosti, nespokojenosti.
* Zesiluje nerozhodnost, pasivitu.
* Vyvolává časté obavy a úzkosti.
* Zesiluje nepoučitelnost.

Tělo
* Zvyšuje odolnost vůči alkoholu.
* Působí protizánětlivě.
* Zvyšuje negativní stres.
* Zhoršuje tělesné zdraví.

a) Příjemné doteky

První komunikace novorozence s matkou je tělesná. Dítě je uspokojeno při objetí, proto matky novorozence zabalují do povijánku. Jak předškoláci projevují svou lásku? Objetím, což si mnoho rodičů přestává uvědomovat a objetí neopětují. Někteří mnohdy dokonce dítě necitlivě odstrčí a lásku k dítěti projevují tím, že jim kupují dárky, že je nechají dívat se na televizi, dají počítač apod. Takové děti citové strádají, některé přímo trpí. Touha po tělesných dotecích, pokud se nemohou k někomu tulit, vede často děti k pranicím, a pro některé děti citové strádající se výprask může stát citovou odměnou.

Celkově v dnešní době se lidé vzájemně hodně odcizili. Při rodinných setkáních se přestalo objímat, při běžných setkáních se přestalo podávat ruku. To je jeden z faktorů, proč se u nás rozmáhá špatná nálada, prostě máme málo tělesných kontaktů, proto bývá v těle málo oxytocinu a to zvyšuje sklony k nespokojenosti až k depresím.

K pocitu spokojenosti potřebujeme se často objímat a cítit, že jsme milováni, i kdyby mělo jít jen o domácího mazlíčka. Muži také chtějí objetí.

b) Příjemné oční kontakty

Jako druhý kontakt dítěte s matkou je navazování očního kontaktu, který citově uspokojuje nejen dítě, ale i matku. Když doma maminka se věnuje například vaření a odpovídá dítěti, aniž by na něj pohlédlo, dítě subjektivně cítí: "Maminka se mi nevěnuje, nemá mě ráda." Nejedno dítě citové strádá, i když maminka je na mateřské a je s dítětem celý den. Nejedno dítě zjistí, že když zlobí, maminka se mu více věnuje.

Přemýšlím, zda s tím souvisí dětmi milovaná vypprávění rodičů, když si vymýšlejí příběhy, nebo vypráví vlastní zážitky. Když rodič čte knihu, dívá se do knihy. Když si vymýšlí vlastní příběh, nebo popisuje vlastní zážitky, tak mnohem čestěji navazuje s dětmi oční kontakty, což způsobuje u dětí uvolňování oxytocinu.

c) Příjemný pocit sounáležitosti

Vzpomínám si, když jsem byl malý, častěji jsem vídával, jak se celá rodina k sobě přitulí. Usmívající seUsmívající seUsmívající se

V mnoha rodinách jsou dnes děti vylučovány z rodinného rozhodování ani se doma nehrají společenské hry, ani se celá rodina nestulí k sobě. Zamračený.......Zamračený.......Zamračený V takovém případě strádající dítě hledá náhradní skupinu. Někdy se tak dostane do závadné party, na které se může stát závislé. Pokud to členové party zjistí, často začnou toho zneužívat a berou to jen jako zábavu.

I řada dospělých, kteří mají své partnery, případně děti a bývají s nimi každý de, může se cítit osaměle, nepřijatě a citově strádat. Náhradou často bývají zvířátka, domácí mazlíčci, kamarádi v hospodě či kamarádky v cukrárně, nevěra. Časté příjemné mazlení omezuje nevěru.

Tak mne napadá, zda například závislost na blogu či jiných internetových aktivitách nesouvisí s citovým uspokojováním. Možná se při tom podvědomě vytváří příjemný pocit sounáležitosti a následně se uvolňuje oxytocin, což zlepšuje náladu. Mrkající

* * * * *

Typologie osob obecně

1. srpna 2015 v 14:51 | Gartouzek |  O politice zcela jinak

Zamýšleni o typologii

Typologie slouží ke snadnějšímu zkoumání deterministického chasu ve společenských jevech. O chaosu napíši později.

Typologie vědecká

Obecně jde o vědeckou metodu založenou na rozčlenění soustavy objektů a jejich seskupování pomocí zobecněného modelu nebo typu. (Typologie je rovněž pojem pro nauku o tiskovém písmu.)

Typologie pracuje v podstatě s měkkými daty, ale snaží se jim dát pevnější charakter, a dávat možnost číselnému zpracovávání. Vědecké vytváření typů slouží k lepšímu porozumění souvislostí, ke kvantitativním výzkumům a modelovým výzkumům. Kvalitativní výzkumy nám poskytují zase informace o souvislostech mezi podstatou a jevy, a které jevy k sobě patří.

Typologie osob

V psychologii a sociální oblasti si vytváříme typy osob. Všeobecně, typ osoby je zidealizovaná vyhraněná osoba s vlastnostmi typickými pro určité hledisko. Hodně lidé zde oponuje: "Každá člověk je přece individuální, jedinečný." Typologie toto nepopírá, typologie nevystihuje jedinečnost, to není jejím cílem. Usnadňuje lepší orientaci v lidech a umožňuje kvalitnější výzkumy. Laická typologie doprovází člověka od nepaměti, je založená na pozorovacím talentu. Typologie se odvíjí z různých pohledů, obvykle zobecňuje krajnosti: sobec, lidumil, ochlasta, zbabělec, hrdina, puntičkář, darebák, bouřlivák, bručoun, myslitel, Jidáš, kecal, silák, prchlivec, vztekloun, kruťas, nemrava, ...

Typologie osobností se v psychologii vytváří podle různých hledisek. Například Kretschmmerová typologie osobnosti podle stavby těla nebo Scheldonova typologie osobnosti.

Stoprocentní typ v praxi neexistuje.

Například 100 % egoista či altruista v praxi neexistuje. I ten největší egoista se někdy zachová altruisticky a i ten největší altruista se zachová někdy egoisticky.

Ty nejextrémnější egoisty a altruisty běžně ve společnosti nepotkáte. V extrému je egoista schopen i zabíjet, pokud mu někdo odpírá uspokojit jeho potřebu. No a extrémní altruista se snadno ocitne ve vězení pro dlužníky, protože peníze rozdá a nebude mít na placení nájmů, alimentů, půjček. Ale může snadno a šťastně žít v různých komunitách, v klášterech.

Měkká data

Pevná data sedají snadno vyjadřovat čísly, stupni jako je věk, počet let praxe, pohlaví, stupeň vzdělání, obor, výše příjmů apod.

Měkká data se nedají snadno a přímo takto vyjadřovat. Patří sem například různé schopnosti a dovednosti. V současné době se snaží personalisté u jazykových dovedností využívat certifikáty stupňů. Mezi schopnosti patří i schopnost pracovat s měkkými daty.

Příklad, na základě zařazení osoby mezi egoisty, nelze předem určit, že její následující čin bude egoistický, egoistický čin lze pouze s určitou pravděpodobností předpokládat. Takové přemýšlení dělá problém osobám, které nejsou schopny pracovat s měkkými daty. Ty chtějí mít vždy zcela jasnou odpověď: "ano" nebo "ne", tak jak si tomu navykli ve škole.

Tento článek je doplňkem článků - ODKAZY JSEM NESTAČIL JEŠTĚ DPRACOVAT, STRPENÍ.

5) Je egoismus nebo altruismus přirozenou podstatou člověka? číst

6) Je agresivita nebo mírumilovnost přirozenou podstatou člověka? číst

8) Jak vypadá dvourozměrná politická scéna? číst

* * * * *